Zdá se, že Pákistán zachytil geopolitické větry tak akorát. Minulý měsíc Pákistán podepsal obrannou dohodu se Saúdskou Arábií. Podle tohoto odvážného paktu bude útok na jednoho považován za útok na oba, za dramatickou eskalaci bezpečnostních záruk v regionu již tak přeplněném rivalitou. Zároveň Islámábád v tichosti odeslal vzorky minerálů vzácných zemin do Spojených států a zkoumá hlubší dohody o vývozu. Zdá se, že Washington má nový zájem o to, aby se s Pákistánem zacházelo více než jen s okrajovým dráždidlem.
Tyto pohyby naznačují hybnost. Komentátoři v Islámábádu a Rijádu to označují za renesanci pákistánské zahraniční politiky, opožděné uznání strategické nepostradatelnosti země. Přítomnost premiéra Shehbaze Sharifa na mírovém summitu v Gaze jen posílila dojem národa, který se vrací do centra pozornosti muslimského světa.
Ale to není žádný zázrak přes noc. Je to produkt nutnosti, tlaku a posunu zarovnání v těkavé oblasti. Za optikou se skrývají tvrdší reality.
Prvním hnacím motorem pákistánské zahraniční politiky je stažení USA z Afghánistánu. Náhlý odchod Washingtonu zanechal vakuum, které se stále snaží zaplnit. S nepřátelským Íránem a zakořeněným Talibanem potřebují USA v regionu protiváhu. Na Pákistánu se svou geografií, zpravodajskými sítěmi a dlouhým zapletením se do afghánských záležitostí najednou opět záleží.
Požadavek amerického prezidenta Donalda Trumpa, aby Tálibán předal leteckou základnu Bagram, pět let po podepsání dohody, která připravila cestu pro stažení USA, podtrhuje snahu Ameriky o pákový efekt. Pokud tento gambit selže, stane se Pákistán zřejmou rezervou: jediným státem s logistickou kapacitou i politickými vazbami, který pomáhá Washingtonu udržet si přítomnost v regionu.
Druhým faktorem jsou neklidné vztahy mezi USA a Indií. Během posledního desetiletí Washington zatáhl Dillí hlouběji do své indicko-pacifické strategie a posílil svůj globální profil způsoby, které Pákistán považuje za hrozivé. Přesto tření mezi USA a Indií vzrostlo. Přibyly spory o víza a tarify. Indické objetí Moskvy zvedlo obočí ve Washingtonu.
Srpnová návštěva premiéra Naréndry Módího v Pekingu vyslala jasný signál, že Indie je ochotna zajistit své sázky s Čínou. Z ekonomického hlediska by jeho program „Make in India“, po vzoru nízko-nákladových exportních strategií východní Asie, mohl podkopat americkou výrobu. Pro Trumpa, který touží po udržení rovnováhy v Asii, se Pákistán opět zdá užitečný jako protiváha indického flirtování s Pekingem.
Třetím a nejprekérnějším hybatelem je nerostná diplomacie. Dosah Islámábádu do Washingtonu se soustředí na sliby přístupu k minerálům vzácných zemin, z nichž mnohé se nacházejí v neklidné oblasti Balúčistánu. Na papíře to vypadá jako výhra pro obě strany: Pákistán získává investice a USA si zajišťují kritické zdroje. Realita je ale temnější. Balúčistán zůstává nejchudší provincií Pákistánu navzdory desetiletím těžby. Projekty infrastruktury jsou málo využívány, letiště jsou prázdná a nezaměstnanost zůstává tvrdošíjně vysoká.
Balúčistánský zákon o dolech a nerostných surovinách z roku 2025, který provinční zákonodárný sbor schválil v březnu, nespokojenost jen prohloubil. Na základě zákona je Islámábád formálně zmocněn doporučovat těžební politiku a licenční rozhodnutí v Balúčistánu, což je krok, který vyvolal odpor napříč politickým spektrem. Kritici tvrdí, že podkopává provinční autonomii a modernizuje kontrolu v Islámábádu. Dokonce i pravicové náboženské strany, jako je Jamiat Ulema-i-Islam (JUI-F), zřídkakdy spojené s nacionalistickými skupinami, vyjádřily nesouhlas a vykreslovaly zákon jako další pokus zbavit místní komunity jejich oprávněný podíl na zdrojích provincie.
Tento odpor podtrhuje nebezpečný trend. Využívání zdrojů bez místní účasti podněcuje zášť a povstání. Otevřením nerostného bohatství zahraničním investorům bez sociálních záruk Islámábád riskuje prohloubení odcizení provincie, která je již tak poznamenaná konflikty a militarizací. To, co v Islámábádu vypadá jako spása, může v Kvétě vypadat jako vyvlastnění.
Dohromady tyto hybné síly ukazují, že posun pákistánské zahraniční politiky není ani tak renesancí, než kalkulovaným středem pod tlakem. Afghánské vakuum, rekalibrace americko-indických vazeb a návnada nerostné diplomacie, to vše vysvětluje nově nabyté postavení Islámábádu. Ale žádná nevymaže základní křehkost. Washington může opět zacházet s Pákistánem jako s jednorázovým, až se jeho priority změní. Váha Indie ve strategii USA nezmizí. A rozhořčení Balúčistánu se jen prohloubí, pokud obchody se zdroji zůstanou těžební a vylučující.
Potlesk v Rijádu, viditelnost na summitu v Gaze a zdvořilé potřesení rukou ve Washingtonu by neměly být zaměňovány za strategické znovuzrození. Pákistán opatrně manévruje, pod tlakem improvizuje a snaží se proměnit zranitelnost v příležitosti. Ale skutečný test leží doma. Pokud Islámábád nedokáže čelit selháním vládnutí, regionálním nerovnostem a politické nedůvěře, zisky zahraniční politiky zůstanou křehké.
Nakonec žádný obranný pakt ani dohoda o nerostných surovinách nemohou nahradit stabilní společenskou smlouvu v samotném Pákistánu. To je ta pravá renesance, kterou Pákistán stále čeká.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou vlastní autorovy a nemusí nutně odrážet redakční postoj Al-Džazíry.
