Jak archeologie oživuje vůni historie

Čeho si jako první všimnete, když vstoupíte do muzea? Jsou to dávno vybledlé barvy starověkých artefaktů z celého světa nebo tiché zvuky návštěvníků diskutujících o tom, co vidí? Možná existuje replika poškrábané staré látky, které se můžete dotknout. Některá místa mohou dokonce nabízet jedlou pochoutku inspirovanou starodávným receptem. Muzea nám umožňují nepřímo „prožívat“ minulost pomocí našich primárních smyslů – zraku, sluchu, chuti, hmatu – ale častěji chybí čich.

Minulost je nám často prezentována jako bez zápachu. Ale to přehlíží obrovský zápach role, který se pravděpodobně hraje v mnoha historických realitách, říká Barbara Huber, archeochemička z Geoantropologického institutu Maxe Plancka v Jeně v Německu. Častá absence vůně (nepočítáme-li zatuchlý pach mnoha muzeí) v našem studiu historie inspirovala Hubera a rostoucí komunitu chemiků a archeologů, aby vystopovali některé molekulární zbytky, které nám umožňují cítit minulost. Vytvořila například „Scent of the Afterlife“, směs vůní, která zachycuje škálu pachů, které by doprovázely mumifikační procesy ve starověkém Egyptě.

ČTĚTE VÍCE: Co naučily vědce čichací mumie o starověké společnosti

O podpoře vědecké žurnalistiky

Pokud se vám tento článek líbí, zvažte podporu naší oceňované žurnalistiky předplatné. Zakoupením předplatného pomáháte zajistit budoucnost působivých příběhů o objevech a nápadech, které formují náš dnešní svět.

Některé z nedávných pokroků ve snaze zachytit závan historie jsou uvedeny v novince rezervovatVůně Arábie: Interdisciplinární přístupy k starověkým čichovým světůmspolueditoval Huber. Scientific American mluvil s ní o „vědě čichu“ a jeho významu pro naše chápání životů dávno minulých.

(Následuje upravený přepis rozhovoru.)

Víme, že čich je spojen s velmi specifickými oblastmi mozku. Jaké jsou tyto oblasti? A proč je díky tomuto spojení v historii tak důležité čichové interakce?

Čich je do značné míry spojen s částmi v našem mozku, které zpracovávají emoce a paměť. Existuje také velmi přímé spojení z naší čichové cibulky v nose do amygdaly a hippocampu, takže reagovat k něčemu, co cítíme, než na to vůbec pomyslíme. A tento koncept je něco, co pochází z velmi dlouhé evoluční tradice. Naši předkové tuto schopnost v podstatě potřebovali k zapamatování konkrétních pachů, protože je to také upozorňovalo na nebezpečí.

Myslím, že v dnešní době o tom opravdu nepřemýšlíme jak to má zásadní vliv o tom, jak vnímáme a ovládáme svět. A má to obrovský vliv na naši pohodu – to je zajímavý fakt COVID nám to znovu řekl protože se lidé znovu naučili, jak důležitý je čich ztracený to.

A na pach (při studiu minulosti) opravdu nemyslíme. Jedním z problémů je, že z metodologického hlediska je neuvěřitelně těžké studovat. Vůně, pachy a smrady – ať už tam bylo v minulosti cokoliv – byly pryč, než archeologové mohli přijít a prozkoumat místa. Teprve nové chemické a biomolekulární metody v archeologii tak trochu znovu otevřely dveře k pokračování ve studiu těchto věcí. A samozřejmě může hodně pomoci i to, co máme ze starověkých textů.

Když najdeme všechny tyto detaily, mohou skutečně obohatit naše chápání mnoha aspektů minulých způsobů života, od medicíny přes parfumerii a kosmetiku až po obchod, ale také věci, jako je identita nebo sociální postavení. Kvůli koření se vedly války – tyto drobné prášky a pryskyřice měly na lidi tak silný účinek, že kvůli nim šli do války!

Něco, co mě na vůni opravdu fascinuje, je to, že je svým způsobem hmatatelný a nehmotný. I když nemůžeme přímo cítit minulost, je toho hodně, co můžeme vědět o tom, jak se věci mají moc voněly, jako s Vůně posmrtného života. Jak studium něčeho s tímto druhem duality změnilo váš pohled na výzkum?

Zajímavé na čichu je, že tyto molekuly, které detekujeme, nebo které jsme stále schopni detekovat, nám mohou hodně prozradit o starověkých materiálech. Zároveň, když je zrekonstruujeme a znovu vytvoříme jako u Scent of the Afterlife, můžeme dnes návštěvníkům vlastně také přiblížit kus minulosti. A to není jen mít předmět, který byl nalezen a vykopán, a poté jej vystavit v muzeu. (V expozici vůně) ji lidé mohou skutečně vnímat. Tento způsob vnímání je jakýmsi „účastníkem“ minulosti. Pokud vstoupíte do místnosti a skutečně ucítíte, jak to muselo vonět ve starověké mumifikační místnosti ve starověkém Egyptě – a uvidíte všechny suroviny a všechno – pak jste jiným způsobem ponořeni do historie a do učení.

Také došlo studie které ukazují, že tento vícesmyslový způsob učení – zejména čich – může ve skutečnosti zlepšit to, jak přemýšlíte o konkrétních věcech, a zlepšit účinky učení. A myslím, že je to proto, že je tak spojené s emocemi. Když jste na výstavě, možná se vám vybaví vzpomínky, když ucítíte vůni něčeho, co je s vámi velmi spjato. Spojuje nás hlouběji s dřívějšími způsoby života.

Opravdu zajímavé, že to zmiňujete, protože jsem právě myslel na Vůni posmrtného života, parfém, který jste zrekonstruovali ze staroegyptských mumií, a na způsob, jakým všichni SciAm přemýšleli jsme o vzorku, který jsme měli. Popisy mých kolegů se týkaly velmi specifických zážitků z jejich vlastního života – například jsem řekl, že to zavání velmi dobře spravovaným „dědečkovým autem“.

(Smích.) To je skvělé.

Rád bych se dozvěděl více o naprostých vědách, které se podílejí na provádění analýzy potřebné k opětovnému vytvoření pachů jako je tento.

Pracujeme s organickými materiály. Někdy tam (už) původní látka ani není – ale to, co děláme, je: hledáme to, čemu říkáme archivy pachů. Jedná se tedy o specifické předměty – například lahvičku s parfémem nebo nádobku na kosmetiku či kadidelnici – které souvisí s druhem praktik nebo činností, které vyžadují vonné materiály. Řekněme, že máte voňavý krém a v hrnci jsou jeho zbytky, kůrka nebo něco podobného. Potom můžeme odebrat malé množství vzorků a provést analýzu. Nejprve identifikujeme všechny různé sloučeniny vzorku pomocí plynové chromatografie, abychom oddělili všechny různé molekuly, které jsou ve vzorku, a poté jej analyzujeme hmotnostní spektrometrií (analytická metoda, která identifikuje neznámou chemickou sloučeninu studiem jejího spektrálního chování). Pak jsme v podstatě schopni identifikovat každou jednotlivou sloučeninu.

A dává nám vodítka například o obchodu. Pokud najdeme všechny různé ingredience a podíváme se, zda jsou tyto ingredience místní, mohou tam lidé prostě jít a sklízet je? Nebo je potřebují dovážet ze vzdálených zemí?

Jak rozklad ovlivňuje proces? Z toho, co jsem pochopil, sloučenina, kterou jste detekoval, nemusela být původní sloučeninou.

Vezměme, řekněme, vanilin. Jedná se o molekulu, která má vanilkovou vůni. A když najdeme vanilin, můžete uskočit k závěru a říct: „Ach, můj bože, máme vanilku! Oh, super! V minulosti používali vanilku!“ Vanilin je ale také produktem rozkladu větší molekuly, která se nazývá lignin, což je velmi běžný produkt rozkladu dřevité tkáně. Takže mnoho dřevěných věcí má ve skutečnosti tuto vanilinovou sloučeninu, když se rozpadají. A tak, když to zjistíte, musíte být velmi opatrní, protože to vždy neznamená, že existuje pouze jedna možnost, odkud by to mohlo přijít. Na naší straně je spousta detektivní práce, abychom analyzovali to, co máme, a snažili se tomu dát smysl.

Něco, co mi na úvodu přišlo opravdu zajímavé Vůně Arábie byla trochu o tom, jak tato kniha „zpochybňuje tradiční narativy zaměřené na obchod“. Co se rozumí „vyprávěními zaměřenými na obchod“? A jak to kniha zpochybňuje?

Při studiu starých materiálů — zejména aromatických materiálů v Arábii — studium obchodu a kadidlová cesta (obchodní síť pokrývající širokou oblast od Arabského poloostrova po Středozemní moře a zabývající se převážně cirkulací kadidla) byla pro badatele vždy zajímavým bodem. Problém je ale v tom, že na vonnou cestu se velmi často pohlíželo z pohledu klasických učenců – tedy textů ze starověkého Řecka nebo starověkého Říma. Příběh o kadidlové cestě od samého začátku vyprávěli outsideři, kteří také nebyli ve skutečnosti současní. Z dřívějších období, doby železné a doby bronzové ve starověké Arábii, ve skutečnosti nemáme žádné důkazy. Takže pro nás bylo velmi zajímavé podívat se na důkazy jiné než starověké texty, které nám mohou říci něco více o obchodu s aromatickými látkami.

Existuje nějaká konkrétní kapitola nebo případová studie, která vás napadne, když přemýšlíte o celkovém rámci nebo cílech antologie?

V jedna případová studiepodívali jsme se na obsah kadidelnic a našli rostlinu tzv Pegan. Běžný název je syrská ruta a je to léčivá a psychoaktivní rostlina. Takže jsme si uvědomili, že konkrétně v těchto kadidelnicích je lidé skutečně používali pro terapeutické nebo psychoaktivní účely. To bylo velmi zajímavé, protože se zdá, že pálení kadidla není jen smyslové, ale má také tuto léčivou složku.

Bližší studium těchto kadidelnic ve skutečnosti odhalilo něco, o čem jsme neměli absolutně tušení: léčebné praktiky v Arábii před islámským obdobím. Najednou jsme měli představu, jak lidé používají svůj místní lékopis (archivní dokument léčivých látek vydaný vládou) k léčbě nemocí; (v tomto případě) to spálili a pak pravděpodobně vdechli uzené – a nejen to nanášeli na kůži nebo pili jako nálev.

Praxe pálení kadidla, která je velmi spjata s Arábií – je tam vonná cesta a symbolické vůně, jako je kadidlo a myrha – zanechala dědictví, které je živé dodnes. Je to součást dnešního života lidí, ale jde to až do minulosti. A my ji (v knize) v podstatě sledujeme až ke kořenům, kde to začalo, jak to formovalo společnosti a identitu konkrétní části světa – a samozřejmě, jak je to stále propojeno.

Mně ta sbírka připomíná, že historie není něco, co jsme jen my vidět.