Šedivé vlasy Ije nevyhnutelným znakem stárnutí. Je to vizuální připomínka ubíhajících let a všech tělesných změn, které ji doprovázejí.
Ale vznikající vědecký výzkum tento jednoduchý příběh zpochybňuje – odhaluje, že tyto stříbrné prameny na našich hlavách může být vnější známkou složité obranyschopnosti našeho těla rakovina.
Nová studie na myších odhalila pozoruhodné způsoby, jakými naše těla zvládají poškození buněk – klíčový proces při stárnutí i rakovině. Stárnutím buněčné poškození postupně slábne a narušuje buněčnou funkci. U rakoviny mohou neopravené nebo vadné buňky vyvolat abnormální růst a tvorbu nádorů.
Tato práce poukázala na překvapivou souvislost mezi ztrátou pigmentu v našich vlasech a mechanismy, které dokážou udržet na uzdě smrtící rakovinu.
Jádrem tohoto objevu jsou kmenové buňky melanocytů. Tyto buňky sídlí hluboko ve vlasových folikulech a slouží jako rezervoár pro melanocyty – buňky produkující pigment, které jsou zodpovědné za barvu vlasů a kůže.
Za normálních okolností naše melanocytové kmenové buňky doplňují tyto buňky produkující pigment prostřednictvím cyklické regenerace, což je proces charakterizovaný opakovanými fázemi aktivity, odpočinku a obnovy v synchronizaci s přirozenými cykly růstu a vypadávání vlasů. To zajišťuje stálý přísun pigmentu a tím zářivou barvu vlasů po většinu našeho života.
Ale každý den naše buňky snášejí útoky na svou vlastní DNA (genetický materiál uvnitř našich buněk) ze zdrojů, jako je ultrafialové záření, vystavení chemikáliím a dokonce i náš vlastní proces buněčného metabolismu. Toto poškození buněk přispívá jak ke stárnutí, tak k riziku rakoviny – jako je melanom, typ rakoviny kůže.
Tato nová studie vrhá světlo na to, co se stane, když melanocytové kmenové buňky hluboko v podpůrném výklenku vlasového folikulu utrpí poškození DNA – zejména typ poškození nazývaný dvouvláknové zlomy.
Když k tomu dojde, kmenové buňky melanocytů mohou podstoupit proces nazývaný „seno-diferenciace“. V podstatě to znamená, že kmenové buňky nevratně dozrávají na pigmentové buňky – poté mizí z kmenových buněk, což vede k postupnému výskytu šedin v našich vlasech.
Tento ochranný proces je přísně regulován vnitřními signálními cestami, které umožňují buňkám vzájemnou komunikaci. Odstraněním těchto zralých buněk z populace kmenových buněk se tím zabrání hromadění a možnému budoucímu šíření genetických mutací nebo změn DNA, které by mohly podporovat rakovinu.
O autorovi
Justin Stebbing je profesorem biomedicínských věd na Anglia Ruskin University.
Tento článek poprvé publikoval Konverzace a je znovu publikován pod licencí Creative Commons. Přečtěte si původní článek.
V jistém smyslu je každý šedivý vlas malým vítězstvím tělesného sebeobětování: buňka se rozhodla raději uklonit, než aby riskovala, že se stane zhoubným.
Odkaz na rakovinu
Tím však příběh nekončí. Ne všechna poškození DNA spouští tento ochranný proces. Ve svých experimentech výzkumníci vystavili melanocytové kmenové buňky u myší silným rakovinotvorným chemikáliím a také UV záření. Je pozoruhodné, že pod těmito stresory bylo zjištěno, že kmenové buňky melanocytů zcela obcházejí seno-diferenciaci.
Místo toho signály z okolních tkání ve skutečnosti povzbudily poškozené buňky, aby se samy obnovily a pokračovaly v dělení – navzdory genetickému poškození. Vzniklo tak buněčné prostředí zralé pro vznik melanomu.
Tento výzkum naznačuje, že se zdá, že osud melanocytových kmenových buněk závisí jak na specifickém druhu poškození, které utrpí, tak na molekulárních podnětech přítomných v jejich mikroprostředí. Stresory, jako jsou chemikálie nebo UV světlo, které způsobují přerušení řetězců DNA buněk, také způsobují, že se kmenové buňky melanocytů automaticky zničí. Stejný proces způsobuje šedé vlasy.
Ale když jsou pod vlivem rakovinných buněk, tyto poškozené melanocytové kmenové buňky přetrvávají – vytvářejí semena, ze kterých může vyrůst melanom. Vědci popisují tuto dynamiku jako „antagonistické osudy“ – kde se stejná populace kmenových buněk může vydat dvěma dramaticky odlišnými cestami v závislosti na okolnostech.
Důležité je, že tato zjištění neoznačují šedivé vlasy a melanom jako nesouvisející následky, ale jako dvojici osudů dávného boje těla o vyvážení obnovy tkání a vyhnutí se rakovině. Šedivění samo o sobě není štítem proti rakovině, ale spíše vedlejším produktem ochranného procesu, který eliminuje rizikové buňky.
Naopak, když kontrolní mechanismy zakolísají nebo jsou podvráceny karcinogeny, zůstávají dveře otevřené pro zhoubné bujení. Toto nové chápání může také pomoci začít vysvětlovat, proč je u nás s přibývajícím věkem větší pravděpodobnost vzniku rakoviny.
Samozřejmě je důležité si uvědomit limity těchto zjištění. Většina klíčových důkazů pochází z experimentů na myších. To znamená, že je stále třeba provádět výzkum na lidech, abychom pochopili, zda naše melanocytové kmenové buňky také fungují podobným způsobem. Biologické rozdíly mezi druhy, stejně jako složitost lidského životního stylu a genetiky, znamenají, že obraz našich vlastních vlasů a rizika rakoviny se mění.
Přesto tyto objevy otevírají vzrušující cesty jak pro výzkum rakoviny, tak pro vědu o stárnutí. Pochopení signálů, které pobízejí kmenové buňky k diferenciaci nebo riskantní expanzi, by jednoho dne mohlo umožnit terapiím posílit přirozenou ochranu těla a potenciálně snížit riziko rakoviny, jak stárneme.
Existují i širší důsledky. Tyto informace by mohly pomoci vysvětlit, proč se u některých lidí vyvine melanom, i když nebyli vystaveni jasným rizikovým faktorům – a proč jdou rakovina a degenerace tkání v pozdějším věku tak často ruku v ruce.
Příběh šedivých vlasů není jen o marnivosti nebo nevyhnutelném pochodu času. Jde o evoluci, adaptaci a neustálou bdělost vnitřních strážců našeho těla. Tato stříbrná vlákna nám možná říkají něco hlubokého: že uprostřed soutěže mezi stárnutím a rakovinou někdy stojí za to obětovat pigmentovou buňku v zájmu celého organismu.
