Ve své třetí rubrice nové série pro Olive Press poskytuje bývalý redaktor zpravodajství Gibraltar Chronicle Franciso Oliva svůj osobní dojem z vyšetřování McGrail.
Vládnoucí elita GIBRALTARU byla postavena pod nemilosrdnou pozornost veřejnosti během toho, co bylo neocenitelné a osvěžující odhalení mocenské hry mezi hlavními státními aktéry.
Za loňskými maratónskými sezeními ústních důkazů (a trochu i tohle), obdivuhodnou disciplínou a logikou formy, systematickým výslechem hlavních účastníků a většinou sublimovaným napětím mezi stranami byly okamžiky, kdy vyrovnaná civilnost připomínající televizní ‚korunní soud‘ nenapravitelně praskla.
Vynikají pro mě tři mimořádné momenty přirozeného, nenuceného patosu, které vyzařovaly vrstveným dekorem hladkých postupů a dobře vychovaných výměn.
Jednalo se o dvě klíčové postavy vyšetřování: ústředního protagonistu Iana McGraila, jeho antagonistu Jamese Levyho a třetího člověka, který je pro účely tohoto článku číselně – evidentně nikoli ve smyslu Grahama Greena – jeho nástupce a nyní již bývalého komisaře Richarda Ullgera.
ČTĚTE VÍCE: McGrailova zpráva – Vysvětlení toho, co jsme viděli v „Gibraltaru důvěrné“, píše F Oliva
MCGRAIL
Dobře znám McGraila a mám tu výsadu, že jsem měl sloužit jako tiskový mluvčí v New Mole během jeho přerušeného působení ve funkci komisaře RGP, je pro mě dobrým základem, abych zhodnotil některé z těchto klíčových vrcholů emocí.
Jeho záznam jako policista, postup od Bobbyho v rytmu v 80. letech až na vrchol pyramidy – včetně kurzu strategického velení na britské College of Policing a docela působivě absolvování akademie FBI ve Virginii v USA – až do událostí vyšetřovaných vyšetřováním, je vynikající.
Ve skutečnosti je to muž činu, neocenitelný policejní přínos v této ponuré době, kde je slabost zvráceně prezentována jako ctnost, ale říkat, že je méně myšlenkář nebo „býk v čínském obchodě“, jak to udělal generální prokurátor, je nepřesné a nespravedlivé.
McGrail byl pro mě nadživotní postavou, mužem, který nejlépe ilustroval mou představu o tom, o čem by měla být policie: neúnavné a nekompromisní potlačování zločinu ve všech jeho zhoubných podobách.
Bylo v něm cosi hrdinského už od dob jeho protidrogové jednotky, kdy ho drobní zlodějíčci, dealeři a různí darebáci znali jako „el Ginger“, policista, o kterém určitě věděli, že se s ním nemá zahrávat.
Jako novinář procházíte za informacemi po schodech do nebe stejně jako po dálnici do pekla, je to součást řemesla, které k profesi patří, a cestou seberete vše, co můžete.
Jeho typ DNA byl bohužel odfiltrován, očištěn neúnavně ideologizovanými modely policejní práce, které se stále více oddělují od veřejnosti.
Bylo proto srdcervoucí a smutné, a také zklamáním vzhledem k tomu, jaký obraz nad život jsem si vytvořil ve své mysli, vidět ho, jak se hroutí, na pokraji slz, ne-li přímo k pláči; že muž zocelený 36 lety v přední linii vymáhání práva měl být tak emocionální, rozdrcený systémem.
Možná pochopitelné z lidského hlediska, poté, co čelil osobní kalvárii falešných obvinění ze sexuálního zneužívání a tajným machinacím hrstky pochybných bývalých policistů, aby ho srazili, později zatkli a obvinili, jak si vzpomínají v Ullgerových znepokojivých odhaleních.
„Smečka vlků, která mě pronásleduje,“ řekl McGrail a přiznal, že jeho duševní zdraví bylo vážně ohroženo.
Pochopitelné, ale přesto zklamání. Pokud je zredukován do takového stavu, jakou naději máme pro nás ostatní? Samozřejmě plně akceptuji, že McGrail nemusí splnit moje očekávání od něj.
ČTĚTE VÍCE: „McGrailova zpráva je Gibraltar, jak jste ho ještě neviděli“ – Katarze ve stínu dračího stromu, píše F Oliva
LEVY, Tvůrce deště
Stejně palčivé bylo, když James Levy, šéf právní firmy Hassans, pravděpodobně nejmocnější muž na Gibraltaru po Picardovi, kterého posledně jmenovaný označil za „největšího deště“ a klíčového hráče úspěchu finančního centra, přiznal, že byl „na špatném místě“ a cítil se psychicky rozrušený po traumatickém zážitku a ostudných rozpacích.
Byla to připomínka nejistoty existence, jak se může život kohokoli obrátit naruby v okamžiku nebo dokonce bez toho.
Jeho upřímné svědectví mělo dopad i z hlediska lidské empatie.
Dva hlavní protivníci v operaci Dillí, obři ve svém vlastním poli, byli zranitelní a ohromeni, sklíčení okolnostmi, které nemohli ovlivnit.
Levy, muž často líčený jako Skálův král, také uznal, že to byla jeho náboženská víra, která mu pomohla žít dál, zatímco policie vyšetřovala jeho obchodní jednání.
I on se objevil na pokraji slz, ale vzpamatoval se a vznesl překvapivé obvinění, že „zásadně chybné vyšetřování“ bylo vedeno komerčním konkurentem 36 North a nemělo kriminální povahu.
ULLGEROVO ŠOKUJÍCÍ ODHALENÍ
Hlubší sentiment a šok měl přijít v tomto kalpeském dramatu reality TV, kdy bývalý šéf RGP Richard Ullger prohlásil, že se bál o bezpečnost svého předchůdce „i fyzické“ a že by se mu mohlo něco stát.
Bylo také potěšující ho slyšet ukazuje svou tvář pro McGraila, soudruha ve zbrani v zákopech proti zločinu, během celé jejich policejní kariéry, když prohlašoval, že jsou nejlepší přátelé a jak byli všichni v New Mole rozrušeni jeho náhlým odchodem.
V každodenních nebezpečích, kterým strážci zákona čelí, je krytí partnerových zad zásadní, což vede k stmelování, bratrství, k hodnotám, které se nikdy neobjeví v žádné oficiální zprávě.
Stejně jako u Levyho a McGraila, jeho zachmuřený výraz svědčil o vysoké psychologické dani, kterou během tohoto bezútěšného období zaplatil.
Jeho zásluhou je neustále se objevující obraz, kdy McGrail, ať už jsou jakákoliv jeho selhání, chyby v úsudku a opomenutí, které bude muset určit předseda vyšetřování, vždy považován za policistu, který upřednostňuje boj proti zločinu v centru všeho, co dělal, před sterilními zprávami HMIC a implementací byrokratických požadavků, a zároveň se odmítá nechat rozptylovat zcela nepřijatelnými vnitřními nepřijatelnými.
Žádný rozumně smýšlející občan by mu nic z toho nevyčítal.
ČTĚTE VÍCE: VYSVĚTLIVKA: Co je to Gibraltar’s McGrail dotaz a proč je důležitý?
JOSEPH K?
V Kafkově románu Proces je hlavní hrdina Josef K jednoho dne bez varování zatčen a uvržen do dystopického soudního systému, který je nevyzpytatelný a represivní, kde je normou presumpce viny.
Zákon je líčen jako nerozluštitelný, dehumanizující nástroj podporovaný utlačující, samoúčelnou byrokracií, která činí jednotlivce bezmocným.
Pojem Kafkian je však obvykle opředen s bezstarostnou nepřesností a bylo by příliš snadné vytvářet neadekvátní paralely.
Během křížového výslechu svědků byly chvíle, které evokovaly některé z jazyků v knize.
Složitý, téměř esoterický soudní žargon; oklikou technické podrobnosti o procesu a postupu; opakující se šlapání po zemi znovu a znovu jako by přivádělo čas k zastavení.
McGrailovo zoufalství z toho, že se svět kolem něj „hroutí“, připomíná nepříjemnou situaci Josefa K, a disciplinární řízení policejního úřadu, kdy bývalému komisaři nebylo sděleno, za co je kázeňsky potrestán, ani konkrétní podrobnosti obvinění proti němu, aby mohl reagovat, měl nepříjemný kafkovský podtext.
Zákon není u Kafky souborem pravidel pro spravedlivé řešení konfliktů, naopak dusí přirozenou spravedlnost.
Josef K nikdy neví, z čeho je obviněn, čelí totalitní mašinérii, která vede do trvale temného tunelu, který nenabízí žádnou úlevu, žádnou možnost světla na konci, pouze smrt.
Máme štěstí, že žijeme na území, kde platí právní stát, kde byl McGrail spravedlivě vyslechnut a mohl předvést bitvu s rovností zbraní.
Nemůže být pochyb o tom, že samotné vyšetřování je chvályhodným opakem procesu s Josefem K.
Klikněte sem a přečtěte si více Gibraltar News z The Olive Press.
