Četl jsem hodně hudebních životopisů a memoárů.
Je hezké dozvědět se něco o životě subjektů a jak tyto životy ovlivnily jejich tvůrčí snažení. Obvykle mi to dává větší uznání za jejich hudbu, i když většina z nich sleduje podobný oblouk, něco jako epizoda „Behind the Music“ od VH-1.
Memoáry Petera Wolfa „Čekání na Měsíci: Umělci, básníci, tuláci, hlupáci a bohyně“ mezi tyto knihy nepatří.
Zpěvák, showman a hudební historik je jako skutečný „Zelig“. V jeho příběhu je spousta hudby, ale také umění, literatura, poezie a kino.
Jména jako Andy Warhol, Tennessee Williams a Alfred Hitchcock jsou zvyklá více než John Geils, Magic Dick, Steth Justman, Stephen Jo Bladd a Danny Klein, jeho kolegové z kapely J. Geils.
Jmenovitě jsou zmíněni až na straně 282 v 335stránkové knize. Skupina měla prudký rozkol na počátku 80. let, kdy byl Wolf vytlačen, a on nazývá reunionová turné, která před deseti lety podnikli, chybou. Viděl jsem dvě z těchto show – 2014 v Quicken Loans Arena, kde se otevřel Bob Seger a 2016 hlavní hlavní hvězdou MGM Northfield Park – a pokud byl Wolf nešťastný, odvedl dobrou práci, když to skryl.
Neexistují žádné příběhy o původu skladeb „Must of Got Lost“, „Sanctuary“, „Centerfold“ nebo kterékoli z dalších písní, které Wolf a Justman společně napsali, žádné vysvětlení stylového vývoje, díky kterému skupina přešla od party kapely poháněné kytarou a harmonikou, house-rockové kapely k elektronickému zvuku zaměřenému na klávesy, který dominoval „Centerfold“, „WaJust Cant“ a „WaJust Cant“ a „WaJust Cant“.
JGB má fanouškovskou základnu před „Love Stinks“ a po „Love Stinks“ – já jsem obojí – a bylo by zajímavé zjistit, jak se skupina vypořádala s prudkým nárůstem prodeje alb a vstupenek, který doprovázeli reptající starší fanoušci, kteří měli pocit, že kapela opustila své bluesrockové kořeny. Občas jsem přemýšlel, jestli Wolf musel podepsat NDA v jakékoli dohodě, kterou uzavřeli při přerušení vazeb.
To ale neznamená, že to není fascinující čtení. Je to lepší kniha, než jsem čekal.
Jedna věc je evidentní – Peter Wolf musí být skvělý kluk.
Je to nadaný vypravěč a působí jako někdo s neukojitelnou zvědavostí. I když nedokončil střední školu, studoval umění sám a přitahoval společnost spisovatelů a intelektuálů i nadaných hudebníků. Večeřel s profesory na prestižních bostonských vysokých školách, na které nikdy nemohl být přijat, a legendární bluesmani se poflakovali v jeho malých bytech, kdykoli hráli ve městě.
Některá jeho setkání se slavnými jsou prchavá (v 10 letech ho rodiče vzali na zahraniční film do newyorského kina. Marilyn Monroe nakonec seděla vedle něj, podřimovala a položila si hlavu na jeho rameno). Jiné byly náhodné (spolubydlící po střední škole byl budoucí filmař David Lynch).
Ale měl trvalá přátelství – a občas se pohádal – s mnoha fascinujícími postavami po celý svůj život. Četl jsem rozhovory s herci, kteří otevřeli Rolling Stones, kteří řekli, že byli vděční za příležitost, ale s kapelou měli malou nebo žádnou interakci. Když skupina J. Geils Band vystupovala na turné se Stones, Wolf trávil dny volna poflakováním se v apartmá Keitha Richardse a zpíval doo wop s Keefem a Ronnie Woodem.
Jeho bouřlivé manželství s Faye Dunawayovou mu umožnilo vstoupit do jiného světa, do světa, kde večeřel s režiséry jako George Cukor a Roman Polanski, scházel se s Hitchcockem a zažil dobré i špatné časy s Jackem Nicholsonem.
Během let jsem měl pár krátkých setkání s Wolfem. Mluvil jsem s ním na akci Rock & Roll Hall of Fame uctívající legendární DJe z 50. a 60. let asi před 20 lety. Wolf, který přes noc působil jako DJ v Bostonu v 60. letech, měl závratě obklopený kluky, které poslouchal v rádiu. Na druhou stranu, DJové si většinou hodně nevrle stěžovali na to, jak se rádiový byznys změnil. Bylo to jako dnes sedět s partou zkušených novinářů.
Jednou jsem s ním také dělal telefonický rozhovor (myslím, že kvůli předpremiéře Segerovy show) a byl zasnoubený, zábavný a laskavý. Stejně jako mnoho hudebníků na konci rozhovoru řekl: „Pokud přijdete na show, přijďte potom do zákulisí a pozdravte.“ Na rozdíl od 99 % těch muzikantů mi pak dal číslo mobilu svého road managera, aby to bylo možné.
Nešel jsem. Obvykle ne. Ta setkání v zákulisí ve mně obvykle zanechají divný a trapný pocit. Ale strávit několik set stránek s Wolfem prostřednictvím „Waiting on the Moon“ nemohlo být příjemnější.
Andy Gray je editor zábavy v Ticket. Napište mu na agray@tribtoday.com.
