V prvácké angličtině mám pro sebe pravidlo, že nezařazuji četby, které vyžadují velké vysvětlování. Mám-li neustále poskytovat pozadí historie a kontextu díla, znamená to, že studenti čekají na deus ex machina, AI nebo mě, abych je shrnul a zjednodušil. Vyhledávám čtení, která obsahují konverzační hlasy, které vytvářejí bezprostřední, představitelný svět, kterému moji studenti mohou porozumět sami – tj. číst.
Každý rok však udělám z tohoto pravidla jednu výjimku a přidělím buď Sofokla Oidipus král nebo Antigona. Nejsou o nic jednodušší, bez ohledu na to, kolikrát je učím, ale stojí za námahu, protože jsou vznešené a škála témat, která nám poskytují k diskusi a psaní, se zdá nevyčerpatelná a stále aktuální. Na podzim 2024, s blížícími se prezidentskými volbami, jsem zadal Antigona.
„Než začneme… znáte rodokmeny? Musím vám ukázat Antigonin.“ Začal jsem kreslit na tabuli Oidipův rodokmen odspodu. „Antigone a její sourozenci – Ismene, Polynices, Eteocles. Jejich rodiče: Jocasta a Oidipus. Tady nahoře jsou Jocastini rodiče: Menoeceus a paní Neznámá. Oidipovi rodiče, Laertes a Jocasta, jsou tady. A protože jsou to postavy z řeckých mýtů a legend, můžeme se vracet -„
„Profesor!“ volá Varna. „Udělal jsi chybu. Jocasta taky nemůže být Oidipova matka – že?…že?“
“Vlastně…”
„Nemůže mít děti se svou matkou.“
“Neměl by mít. “
„Mm?“
Ještě před pandemií jsem se vzdal přidělení Oidipus a Antigona jako domácí čtení. Na mých hodinách jsme spolu četli Sofokla. Na papíře, nahlas. „Odložte svá zařízení, prosím. Jdeme opravdu do staré školy – ze starověké řecké školy.“
Ačkoli někteří z mých vysokoškolských studentů z komunity mají roztřesenou angličtinu nebo se jim nebaví mluvit nahlas, v určitém bodě našeho zastavování se a ztěžka při čtení zachytíme ducha a hloubku hry a srazíme se zpět na paty. Marie, navzdory svému silnému přízvuku, ať už čte Antigonu nebo Kreóna, je inspirativní a mistrovská. Je to teatrálnost, nebo prostě nutnost sdělit slova na stránce, která ji vedou k jasnější výslovnosti?
Zmatený Samuel mezitím nakonec najde pevnou půdu pod nohama a s potěšením ztělesňuje komický pohled Sentry. Všichni čtou, střídají se v rolích. Většinou jsme k sobě trpěliví a rýpeme si, když úzkostná Tina ztrácí odvahu a hlas se jí vrývá do bot a spolužáci ji povzbuzují a prosí ji, aby promluvila. Vzájemné povzbuzování a pomoc studentů mi pomáhá omezovat mé intervence, i když se stále neustále setkávám s definicemi slovní zásoby nebo odkazy nebo vysvětluji idiomatické výrazy nebo pokládám zřejmé otázky, abych si ověřil porozumění. Zastavím nás po vzrušujícím nebo brilantním prohlášení postavy a požádám je, aby citovali to či ono, abychom si to mohli písemně rozmyslet.
Čtení nahlas v komunitní učebně je méně zábavná plavba než exkurze do muzea.
Během mého nedávného volna, když jsem pracoval na biografii Maxe Schotta, autora, jednoho z mých starých učitelů a mého přítele, jsem, jak se muselo stát některým profesorům na dovolené, chyběl ve třídě. Takže jako doplněk nebo odbočení od mých každodenních poznámek a otázek na Maxe jsem několik týdnů psal scény ve formě hry toho, co jsem si pamatoval a představoval si, jaké to bylo učit Oidipus králod prvního dne až po několik dalších lekcí. Max pravidelně vyjadřoval radost z denních splátek. To byla moje odměna, pochvala od mého mentora. Přesto jsem mu na konci řekl do telefonu, že je to hezké.
Řekl: „Neskončil jsi.“
„Jo, jsem. Dokonce jsem si je představoval prostřednictvím eseje a návrhů!“
„Ale co s tím Oidipus v Colonu a Antigona?“
„Ach, nikdy bych se je nepokusil učit.“ Oidipus ve stejném semestru. Je to angličtina pro prváka.”
„Proč ne?“
„No, taky by měli číst eseje a články a v reálném životě by mi to samotní studenti nedovolili.“
„Stejně si vymýšlíš!“ zasmál se.
Týden jsem odolával. Právě jsem dokončil biografii a předmět biografie, můj vlastní mentor, mě povzbuzoval, abych pokračoval a napsal více o své imaginární třídě. Nikdo jiný ode mě víc nežádal.
Znovu jsem si přečetl, co jsem měl, asi 150 jednořádkových stránek, z nichž polovinu, řekl bych, složil Sofokles. Svůj příspěvek ke hře ve hře mohu přirovnat ke svéráznému improvizačnímu filmu, jehož soundtrackem je série vět z Mozartových smyčcových kvartetů. Ať už se děje cokoli jiného, hudba – v mém případě Sofoklova Oidipus král– nese hodně inteligence a citu.
Ale Max měl pravdu – pomyslný semestr ještě neskončil. Takže pro dějství 2, když studenti dokončili psaní svých esejí, postava učitele Bob přináší krabici sešitých kopií Oidipus v Colonu. Vymyšlení studenti mě překvapují a jsou mnohem hravější, než jsem si myslel, že je možné. Pokračujeme ne nešťastně a se zajímavými diskusemi (pomyslel jsem si) Oidipovým osudovým zmizením z této země utrpení. Zapisování „přepisu“ čtení mých studentů Oidipus v ColonuObčas jsem měl pocit, jako bych já, spisovatel, ne postava učitele, procházel pohyby kvůli Maxovi. Každý den, pero na papíře, jsem si znovu přečetl a zrevidoval stránky z předchozího dne a pak pokračoval, psal ručně, prošel dalších několik stránek a pak je napsal a poslal e-mailem Maxovi. Stále jsme si s ním jednou nebo dvakrát týdně telefonovali o jeho psaní, životě ao knihách a nestěžoval si, že kvalita mých vymyšlených hodin klesla; proto jsem věděl, že musím pokračovat Antigona. Na konci semestrálního vyučování jsem si představoval mě a mé studenty prostřednictvím tří her.
Pak jsem začal procházet staré e-maily, které jsem poslal Maxovi o mých kurzech v reálném životě. Ty byly obvykle napsány na můj telefon v metru domů po mém celodenním vyučování. „Nevysvětlujte,“ říkal Max často nám, svým studentům psaní, kdysi. „Podívejte se, jestli dokážete odhalit postavy hlavně tím, co říkají.“ A tam, v těch e-mailech, jsem našel své neimaginární studenty a mě, mé neimaginární já, jednající jako ti, které jsem si vymyslel.
Například (změnil jsem jejich jména a identifikační údaje, ale bohužel ne moje):
Bob: Musíme si projít postavy? Antigona znovu?
Tawny: Máme? já ne.
Bob: Kdo je Kreon?
Třída:…
Tawny: (vzdychne) Král!
Bob: Děkuji… Ještě něco o něm?
Ashley: Antigonin strýc?
Bob: Ano! … Pamatujte, že jsme mluvili o identitách. Paule?
Paul: Ne.
Bob: My ne?
Jason: Udělali jsme!
Paul: Pak si nevzpomínám. Co to vůbec jsou identity?
Bob: Všichni máme různé identity v závislosti na tom, kde jsme… Tady jsem…
Třída:…
Bob: Správně! Učitel. Doma jsem Suzannin manžel. Stejně jako jste v roli doma a další roli v práci a další tady.
Tawny: A tak?
Bob: Ve svých novinách, jako postava, budete muset mluvit s jednou z postav tak, jak jsou na konci hry… Tak kde jsou, co jsou, až hra skončí?
Marcus: Kreón je naživu.
Bob: Správně! A to se nedá říct za…
Ryann: Antigona.
Bob: Správně! Nebo … Haemon nebo … Eurydice. Ale hra je u konce a musíte si s jedním z nich promluvit – ať už jsou mrtví, dole v Hádu nebo živí v Thébách – o stejném tématu jako moje ranní hodina – o smyslu života.
Marcus: Ale oni jsou mrtví.
Bob: Jen si to představujeme. Všichni mají nějaké těžce nabyté zkušenosti, že? Představte si, že s jedním z nich mluvíte. V pořádku? … Co takhle Antigona? Co si o ní pamatuješ?
Tawny: Je mrtvá.
Bob: Jo… Co ještě? … Opravdu jsme o víkendu zapomněli na hru?
Kaylia: (přikývne)
Bob: Může to někdo shrnout?
Zeina: Musíme to shrnout?
Bob: Ne… Ale může někdo říct, co se stane – v kostce, a maličký shrnutí – abychom měli ono kouzelné slovo „kontext“, než napíšeme? (Bob ukazuje na slovo „kontext“ na tabuli z lekce na začátku vyučování, kdy šest studentů, kteří studují na hodinách, a on četli esej Karla Ove Knausgaarda „Konverzace.“) Kontext, někdo?
Tawny: Její bratři zemřeli.
Bob: Ano. A…?
Tawny: Jednoho z nich pohřbila.
Ryann: Ale proti zákonu.
Bob: Správně! Pamatujete, chlapi? Vraťme se ke Creonově velkému projevu na začátku. To nám připomene, kdo je a co si myslí o sobě ao světě. Ryanne?
Ryann: (čte Kreonův projev o „naší státní lodi, kterou nedávné bouře hrozily zničit…“)
Bob: Co Kreón žádá občany, starce Théb, aby udělali?
Niege: Chraňte tělo.
Bob: Na to má profesionální vojáky. Žádá je o jednu věc. Co je to?
Ryann: Držet se ho.
Olya: Věrnost.
Bob: Co je to za slovo, Olyo?
Olya: Věrnost.
Juan: Bez ohledu na to, ty je podpoříš.
Bob: Chápu! Kreón je nepotřebuje ke službě. Potřebuje je, aby ho podpořili bez ohledu na to, co dělá.
Tawny: Jsou v jeho rohu.
Bob: Ano. Chce od nich tu jistotu – a oni ji dávají. Myslíš, že ví, že poruší božský zákon? …Ano, Paule?
Paul: Když si budeme psát…
Bob: Budeme si psát.
Paul: Zapomněl jsem pero.
