Pozůstalí zahrnují jeho druhá manželka, paní Fourie, jeho dcera z jeho prvního manželství, Lisa Fugardová, dvě děti z jeho druhého manželství, Halle a Lanigan a vnuk.
„Ošklivá“ zkušenost
Koncem padesátých let se Fugards přestěhoval do Johannesburgu a po dobu tří měsíců se pan Fugard ujal úředníka u soudu, který se pokusil černochy za porušení jejich požadovaných identifikačních karet, známých jako vklady. Zkušenost, kterou si vzpomněl jako „prostě tak hrozné a ošklivé“, se nacházela na jeviště v „Sizwe Banzi je mrtvá“.
Dvě z jeho nejranějších her „No-Good Friday“ a „Nongogo“ byly inspirovány panem Mokae a dalšími, které se setkal v Sophiatownu, černé černošské čtvrti mimo Johannesburg, ale přitahovali malou pozornost a rodina se rozhodla přestěhovat se do Londýna. Tam pan Fugard měl několik her odmítnuto a skončil čisticími domy, aby vydělal peníze. Poté, v roce 1960, kdy bílá policie v jihoafrickém městě Sharpeville zahájila palbu na černých protestujících zapojených do mírové demonstrace proti zákonům o passbooku a zabila asi 70 lidí, byli fugards přesunut, aby se vrátili domů.
Pan Fugard napsal román „Tsotsi“ o morální rekultivaci delikventu, který by byl vydán téměř o 20 let později a vytvořil film z roku 2005, který získal Oscar za nejlepší cizí jazyk. A napsal „The Blood Knot“, sedmicesmístná řada rozhovorů mezi bratry-tmavě pleti Zachariah, dělník, který žil v těžce ohraničeném vesmíru, a Morris s lehkou pletí, který cestoval po Jižní Africe a elokuje s mnohem zvýšenější perspektivou.
Krize ve hře nastává, když Zach, povzbuzený Morrisem, zahájí korespondenci s ženským kamarádem, který se ukáže, že je bílý, sráží hořkou – a konečně fyzickou – konfrontaci, ve které jsou bratři nuceni přijmout realitu, že jejich vazba je odmítá k utrpení.
