Přežili jsme válku, možná nepřežijeme příměří | Izraelsko-palestinský konflikt

Minulou neděli jsem vyšel ze stanu své rodiny v az-Zawayda v centrálním pásmu Gazy a zamířil do nedalekého Twix Cafe, coworkingového prostoru pro freelancery a studenty. Od oznámení „příměří“ uplynulo deset dní a já si myslel, že pro mě musí být konečně bezpečné jít ven. Odvážit se ven měl být krok k znovuzískání malé části mého starého života.

Můj bratr a já jsme byli skoro v kavárně, když jsme zaslechli velmi známý zvuk – hřmění exploze. Izraelský dron zasáhl vchod do kavárny Twix.

ztuhla jsem. Pomyslel jsem si, to je ono – jsem na řadě. Tuhle válku nepřežiju.

Tři lidé byli zabiti a několik dalších bylo zraněno. Kdybychom s bratrem opustili rodinný stan o několik minut dříve, mohli jsme být mezi oběťmi i my.

Když se zpráva rozšířila, moje rodina propadla panice a volala nám znovu a znovu. Signál byl slabý a jejich pokusy dostat se k nám selhaly. Maminku jsme dokázali utěšit, až když jsme se vrátili do stanu.

Ptal jsem se sám sebe, co je to za „příměří“? Cítil jsem víc vzteku než strachu.

Když vstoupila v platnost dohoda o příměří a zahraniční vůdci nám řekli, že válka skončila, mnozí z nás se odvážili doufat. Mysleli jsme si, že exploze konečně ustanou, že můžeme beze strachu začít znovu budovat naše zničené životy.

Ale za izraelské okupace žádná taková naděje neexistuje. Násilí nikdy skutečně nekončí. Ten den, kdy izraelská armáda bombardovala kavárnu Twix, bombardovala také desítky dalších míst v celém Pásmu Gazy, přičemž zabila nejméně 45 lidí a mnoho dalších zranila.

Byl to jediný nejsmrtelnější den od doby, kdy vstoupilo v platnost příměří. Žádný den neprošel bez obětí; Izrael pokračuje v zabíjení každý den. Dosud bylo od vyhlášení takzvaného příměří zavražděno více než 100 Palestinců.

Mezi nimi bylo 11 členů rodiny Abu Shaaban. K masakru došlo 18. října, den před masovým bombardováním. Abu Shaabans se pokoušeli vrátit do svého domova ve čtvrti Zeitoun ve městě Gaza, jeli v jednom vozidle. Izraelská bomba ukončila životy čtyř dospělých: Sufian, Samar, Ihab a Randy; a sedm dětí: Karam, 10 let, Anas, 8, Nesma, 12, Nasser, 13, Jumana, 10, Ibrahim, 6, a Mohammed, 5.

To je to, co Izrael nazývá „příměří“.

V neděli se po pásmu rozšířila panika a nejistota, když začalo masové bombardování. Když docházelo k výbuchům, lidé spěchali na trhy, aby si zajistili tolik jídla, kolik si mohli dovolit, aby se připravili na válku a obnovení hladomoru.

Bylo srdcervoucí vidět, jak se mezi bombami mysl lidí automaticky soustředila na jídlo. Zdá se, že jsme navždy ztratili pocit bezpečí, vědomí, že zítra budeme mít na stole jídlo.

A ano, stále jsme nuceni kupovat naše jídlo, protože Izrael nejen porušuje „příměří“ tím, že nás bombarduje, ale také zadržuje pomoc, kterou podepsal. Do Gazy mělo denně vjíždět nejméně 600 nákladních aut s pomocí. Podle Úřadu pro média v Gaze vjelo do Gazy od 11. října, kdy vstoupilo v platnost příměří, pouze 986 nákladních vozidel s humanitární pomocí – pouhých 15 procent toho, co bylo slíbeno. Světový potravinový program (WFP) napočítal pouze 530 povolených kamionů. UNRWA čeká na vjezd 6 000; žádná nebyla povolena.

Včera, mluvčí WFP řekl do města Gaza nevstoupily žádné velké konvoje s pomocí; Izrael stále nedal agentuře povolení k použití ulice Salah al-Din. Izraelská politika hladovění severu Gazy stále platí.

Hraniční přechod Rafah s Egyptem – naše jediné odbytiště do zbytku světa – zůstává uzavřen. Nevíme, kdy se znovu otevře; kdy bude tisícům zraněných lidí umožněno přejít k naléhavému lékařskému ošetření; kdy studenti budou moci odejít a pokračovat ve vzdělávání; až se rodiny, rozervané válkou, znovu spojí; až se konečně budou moci vrátit ti, kteří milují Gazu – ti, kteří tak dlouho čekali na návrat domů.

Nyní je jasné, že Izrael zachází s tímto „příměřím“ jako s vypínačem – zapíná a vypíná jej, jak se mu zlíbí. V neděli jsme se vrátili k masivnímu bombardování, v pondělí bylo opět „příměří“. Jako by se nic nestalo, jako by nebylo zmasakrováno 45 lidí, jako by nebyly zničeny žádné domy a rozbity žádné rodiny. Je zničující vidět naše životy, jako by na nich nezáleželo. Je zdrcující vědět, že Izrael může obnovit masové vraždění, kdykoli chce, bez varování, bez omluvy.

Toto příměří není nic jiného než pauza v tom, o čem nyní věříme, že je nekonečná válka – okamžik ticha, který může kdykoli skončit. Zůstaneme vydáni na milost a nemilost vražednému okupantovi, dokud svět konečně neuzná naše právo na život a nepodnikne skutečné kroky k jeho zajištění. Do té doby zůstaneme čísly v titulcích o nekonečném izraelském vražedném řádění.

Názory vyjádřené v tomto článku jsou vlastní autorovy a nemusí nutně odrážet redakční postoj Al-Džazíry.