„Zapomenutím světem“: Postižení prohlubuje boj sester v Gaze | Konflikt Izrael-Palestiny

Shati uprchlický tábor, Gaza – Uvnitř dusivého stanu v Shati, jeden z přeplněných táborů Gazy, se o své sestry, Aseel, 51 a Afaf, 33, 33, stará třicetiletá Raneem Abu al-Eish.

Sedí blízko Raneem, občas se smějí a na ostatních rostou, když se výkřiky dětí hrají venku příliš nahlas.

Aseel a AFAF trpí celiakii a intelektuálním postižením, které narušují jejich řeč, porozumění a chování – podmínky, které se prohloubily pouze pod napětím války a přemístění.

Snaží se vyjádřit se, často ohromeni svým prostředím, vysvětluje Raneem. I když nezná lékařský termín pro jejich stav, příznaky občas zrcadlí Tourette syndrom.

„Lidé se smějí, ničí to“

Senzed Stan Shelters Sedm rodinných příslušníků: Raneem, její dvě sestry, jejich starší rodiče a další sestra se svým manželem.

Raneemova matka je křehká a její otec se stále zotavuje ze zranění utrpěného v izraelské neúprosné válce s Gazou a Raneem nechává svou péči sám.

Rodina žila v bloku 2 z Jabalia Camp 2, dokud Izrael před osmi měsíci nezničil svůj domov. Od té doby se přestěhovali z domovů příbuzných do provizorních útulků a poté do přeplněné školy OSN.

Nyní jsou v tomto stanu, který do poledne zachycuje teplo a nechává hořkou studenou skrz tenké stěny v noci.

Soukromí a důstojnost jsou v přeplněném stanu téměř nemožné. „Když se potřebují změnit, snažíme se přimět ostatní, aby vystoupili,“ říká Raneem. „Ale není to vždy možné.“

Přesto je to jen část utrpení pro Aseel a AFAF, kteří jsou každý den šikanováni kvůli jejich podmínkám.

„Lidé nechápou, co moje sestry procházejí,“ říká Raneem tiše. „Soudí podle vystoupení, za předpokladu, že jsou v pořádku. Ale nejsou. Potřebují péči, trpělivost, důstojnost.“

Život v táboře ohromuje Aseela. „Zjistí, že je obtížné vyrovnat se s hlukem nebo náhlými změnami,“ vysvětluje Raneem. „Když se to stane, je zoufalá – křičí, křičí, někdy se vynoří ven.“

AFAF mezitím bojuje s nedobrovolnými pohyby a impulzivním chováním. „Malý argument nebo hlasitý hlas ji může vyvolat,“ dodává Raneem.

„Neví, jak to ovládat,“ říká, což je o to smutnější, že AFAF je často zaměřen na výsměch, zejména dětmi.

Použití komunálních koupelen přináší opakované ponížení. „Každá návštěva koupelny se stává podívanou. Lidé se smějí, dělají kruté poznámky a ničí je,“ říká Raneem.

Izrael vzal svého ochránce

Největší rána rodiny přišla před šesti měsíci, když Mohammad, 22letý bratr Raneem, byl vzal Izrael.

Mohammad odešel do nemocnice Kamal Adwan na operaci po zranění rukou. Když tam byl, Izrael zaútočil na nemocnici 25. října a zabavil Mohammada. Od té doby rodina o jeho pobytu neví nic.

Mohammad byl sourozencem nejvíce zběhlých při navigaci ve vnějším světě. „Dostal své léky, spravoval návštěvy nemocnice, jednal s pomocnými agenturami,“ vysvětluje Raneem. „Bez něj jsme úplně sami.“

Od jeho zadržení čelí sestry zhoršující se nedostatek potravin a nedostatek lékařské péče. „Byl to jejich ochránce,“ říká Raneem a její hlas se zlomil. „Teď nikdo nemáme.“

Mezi březnem a květnem opět zintenzivnil bombardování 436 000 Palestinců, mnoho z nich již podruhé, třetí nebo čtvrté od začátku války 2023. Pro rodiny jako Raneem – již ve stanech nebo útulcích – každá nová vlna násilí znamená začít znovu, často bez jídla nebo léku.

Pro ASEEL a AFAF je i základní výživa ohromená hrozbami. Celiakální trpící nemohou jíst lepek, který poškozuje jejich tenké střeva.

V hladovějícím Gaze, kde je jen málo k jídlu jiného než pšeničného chleba, který obsahuje lepek, existuje jen malá šance, že Raneem najde zeleninu nebo maso pro sestry, zejména s zadrženým Mohammadem.

Bez bezlepkové mouky, Aseel a AFAF riskují závažnou podvýživu a získali průběžně malé množství 80 tun bezlepkové mouky, které agentury dosud doručily do Gazy.

Hodně z toho bylo zablokováno uzavřenými hranicemi, poškozenými silnicemi a rozbitými distribučními systémy. „Malé, které se k nám dostane, je příliš drahé nebo příliš pozdě,“ říká Raneem.

Znovu a znovu žebrání o empatii

Před válkou měli Aseel a AFAF rutinní lékařskou péči v nemocnici Kamal Adwan.

Jejich podmínky vyžadovaly speciální stravu, léky a pravidelná terapie, nyní potřebují téměř nemožné splnit.

Psychologický specialista Dr. Sara Al-Wahidi říká, že válka ostře zhoršila marginalizaci lidí se zdravotním postižením v Gaze.

„Viděli jsme, jak se lidé se zdravotním postižením oddělují od (jejich rodin v) oblastech vysídlení – někteří po dlouhou dobu chybí, bohužel později shledal zemřelým,“ vysvětluje.

Zpráva 2025 odhaduje, že nejméně 15 procent přemístěné populace Gazy žije se zdravotním postižením a musí navigovat v provizorních úkrytech, ať už v táborách, školách nebo nemocnicích, které postrádají fungující rampy, přizpůsobené toalety a základní dostupnost.

Raneem také bojuje s sociální stigma a navzdory jejímu úsilí – rozhovory se sousedy, hledá podporu od starších komunitních – nevědomost přetrvává.

„Lidé je vyvolávají, zesměšňují je. Vše, co žádáme, je rozumět,“ říká.

Někteří starší občas zve sestry na své stany na návštěvu, krátké okamžiky oddechu v každodenní realitě, kde nemají žádnou konzistentní lékařskou nebo sociální podporu.

„Byli jsme znovu a znovu přemístěni, od Jabalia na západ, pak město Gazy,“ vypráví Raneem. „Každé nové místo musíme začít znovu, vysvětlovat jejich stav, prosit o trpělivost.“

„Nejedná se pouze o válečné oběti,“ prosí.

„Jsou to zranitelní lidé zapomenuté světem.“