Éra AN se ve Španělsku blíží ke konci. Prožili jsme generaci světoborců – ale sport je sport, tito hrdinové musí nakonec ustoupit mladším a svěžím končetinám.
Pau Gasol dominoval americkému basketbalu 18 let (sedm s LA Lakers) a je právem členem Síně slávy.
Plavkyně Mireia Belmonte, která příští týden oslaví 35 let, je držitelkou světových rekordů ve více disciplínách a byla první Španělkou, která vyhrála olympijské zlato v bazénu.
A pak je tu samozřejmě Rafa Nadal – pravděpodobně nejlepší tenista na světě za poslední tři desetiletí, éru, která zahrnovala Federera i Djokoviče.
V roce 2010 dosáhl na Grand Slam a vyhrál všechny čtyři velké turnaje – American a Australian Open, Roland Garros a Wimbledon – v jediné sezóně.
Fernando Alonso Diaz patří mezi velikány. Nyní, po čtyřicítce, stále jezdí za Aston Martin.
Za 22 sezón vyhrál 32 Grand Prix a dvakrát byl mistrem světa. Stál na pódiu a stříkal šampaňským nejméně 106krát.
Co je méně známé, je jeho hvězdná kariéra vytrvalostního jezdce – dvakrát vyhrál závod 24 hodin Le Mans, jediný člověk, který se kdy stal mistrem světa F1 i Endurance.
A přesto Alonso nemůže zcela uniknout značce „co mohlo být“. Když v roce 2005 poprvé vyhrál titul ve formuli 1, byl nejmladším jezdcem (24), kterému se to kdy podařilo. Následující rok byl znovu šampionem a španělský tisk šel divoce. Byl to Kryštof Kolumbus a Don Quijote dohromady.
Další mistrovství světa už ale nikdy nevyhrál. V roce 2007 přestoupil do McLarenu a byl poražen o jediný bod, když prohrál s Kimi Räikkönenem.
Po několika hubených letech podepsal v roce 2010 smlouvu s Ferrari a byl opět na druhém místě – tentokrát se Sebastianem Vettelem. Totéž se stalo v roce 2012 i 2013. Poté jeho kariéra ve formuli 1 pomalu uvadala.
Tisk je proslulý (a právem) tím, že staví hrdiny jen proto, aby je srazil dolů.
Alonso je skutečný šampion se skutečnými úspěchy, ale španělská média ho vykreslují jako „Téměř muže“ – jezdce, který nikdy zcela nesplnil svůj počáteční slib. Získal si reputaci prchlivého, vzteklého konkurenta, který se nedokáže smířit se svými vlastními nedostatky.
Ale sledujte ho s ostatními řidiči. Španělsko miluje motoristický sport a často najdete dlouhé rozhovory, ve kterých si spolu povídá půl tuctu hvězd F1. Mladší muži Alonsa jednoznačně ctí – a působí jako šťastný, zábavný, ostrý a naprosto okouzlující.
Nabízí se tedy otázka – proč je sport tak ústředním bodem našeho života? Tito mladí lidé nejsou géniové (kromě Muhammada Aliho) a často nejsou ani dobře vzdělaní (stačí sledovat rozhovory s britskými fotbalisty!).
Tady ve Španělsku, pokud bydlíte naproti baru (jako já), budete vědět, že v neděli večer, kdy Real Madrid skóruje, 40 mužů přihlížejících uvnitř spustilo vesuvský řev, který vaši kočku polekal.
Proč na tom záleží?
Kdysi jsem pracoval pro anglickou firmu ve Fuengirole. My kancelářské typy jsme to měli jednoduché, ale skladníci měli bídný život. Jejich práce byla únavná a pracovali pod plechovou střechou – v létě bylo nesnesitelné vedro a v zimě byl hluk bušícího deště ohlušující.
Jednou jsem šel s jedním z nich na pivo – říkejme mu Peter. Peter podporoval Liverpool. Mohl navíjet statistiky, dávat zalité biografie hráčů minulosti i současnosti a nabízet podrobné analýzy nadcházejících her.
Bylo to vzdělání. Uvědomil jsem si, že pro Petera byly zápasy Liverpoolu jedinými světlými body v jinak neplodné existenci. „Měli bychom porazit Chelsea u nás – v listopadu jsme remizovali,“ řekl.
Takže příště, až řev z baru přes cestu přeruší váš román Johna Grishama, vzpomeňte si na Petera – a stejně jako já se možná budete dívat na jejich drsnost trochu laskavějším pohledem.
Klikněte sem a přečtěte si více Zprávy ze Španělska z The Olive Press.
