Bylo 26. října 1912, když se v Soluni rozezněly zvony svobody Řecká armáda osvobodila město z osmanské nadvlády. Město bylo osvobozeno pouhých dvacet dní po vyhlášení první balkánské války.
Na začátku 20. století byl balkánský region sudem prachu připraveným k výbuchu. Nadvládu převzalo nacionalistické hnutí Mladí Turci Osmanská říše. Otázka spojení Kréty s Řeckem zhoršila vztahy mezi Řeckem a Tureckem, zatímco dočasné osvobození Dodekanéských ostrovů během italsko-turecké války vyvolalo mezi oběma národy ještě větší třenice.
Řecký premiér Eleftherios Venizelos pozorně sledoval diplomatický vývoj na mezinárodním poli. Venizelos poznamenal, že řecký stát byl ve fázi rekonstrukce.
Jeho snahy zabránit ozbrojenému konfliktu skončily vyhlášením války proti Turecku Černou Horou 25. září 1912. O několik dní později a ve světle výše uvedeného vývoje se Řecko oficiálně spojilo se Srbskem a Bulharskem.
Dne 13. října zaslaly tři balkánské země společné ultimátum Osmanské Porte požadující vyřešení řady otázek, včetně ratifikace národní autonomie křesťanských komunit. Ultimátum bylo zamítnuto a diplomacii nahradily vojenské operace.
Armády Srbska a Černé Hory se shromáždily v severní Makedonii a Albánii, zatímco řecké síly převzaly fronty jižní Makedonie a Epiru. Bulhaři se zase nacházeli v oblasti Thrákie, ale jejich plánem bylo přestěhovat se do Makedonie s konečným cílem převzetí Soluně.
O dva dny později dosáhla řecká armáda svého prvního vítězství převzetím Sarantaporo, čímž se otevřela cesta do Makedonie. S ustupujícími Turky začaly řecké síly postupovat z Kozani, Greveny a Katerini.
Zároveň Bulhaři stále více toužili po přestěhování do Soluně. Eleftherios Venizelos si uvědomil, že Řecku hrozí ztráta nejdůležitějšího města Makedonie. Nařídil vrchnímu veliteli řecké armády, korunnímu princi Konstantinovi, který se pohyboval na sever do Monastiri, aby změnil kurz, aby zabránil bulharské invazi. V reakci na to Konstantin vedl řeckou armádu na východ.
Na své cestě však Konstantinovy síly musely projít Giannitsou, která byla pro muslimy svatým městem. Právě tam se pět divizí řecké armády a jedna jízdní brigáda srazily s tureckými silami, které se skládaly ze šesti dělostřeleckých jednotek a pěti divizí. Následovala tvrdá dvoudenní bitva, která začala 19. října. Na obou stranách bylo mnoho ztrát.
Řecká armáda donutila Turky k ústupu
Aby zdrželi řeckou armádu, Turci zničili mosty u Loudias, Axios a Gallikos. Ve stejnou dobu poslové informovali řecké síly, že bulharská divize vstoupila na rovinu Langada poblíž Soluně.
Stavba nového mostu Řeky vyžadovala čas a vzácné prostředky. Nebezpečí ztráty Soluně bylo stále zjevnější. S pomocí místních obyvatel z okolních oblastí (Malgara, Kymina, Chalastra a Sindos) 25. října řecká armáda překročila řeku Axios a připravila se na útok na Soluň.
Jakmile byla řecká armáda těsně u Soluně a požádala město, aby se vzdalo, Tahsin Pasha navrhl podmíněný přechod města pod řeckou kontrolu. Místo toho Konstantin poskytl Turkům čas do úsvitu 26. října na přesun tureckých důstojníků do Malé Asie.
Turci odpověděli kladně, ale žádali, aby si s sebou vzali pět tisíc zbraní – něco, co Konstantin odmítl. Lhůta pro konečnou dohodu byla prodloužena. Když přicházel a odcházel nový termín, řecká armáda byla připravena k útoku. Na poslední chvíli však Tahson Pasha přijal podmínky stanovené řeckou stranou.
A tak 26. října 1912 večer, v den svátku patrona Soluně, svatého Dimitria, bylo město osvobozeno řeckou armádou jen několik hodin před příchodem bulharských sil.
