Neklidný dav lidí pod planoucím ranním sluncem přitlačil k imigračnímu úředníkovi ve vzdáleném rohu Mexika, každý člověk prosil, aby se vydal na let.
Nesnažili se dostat do Spojených států, protože mnozí z nich doufali nedávno. Nyní se snažili vrátit zpět do Venezuely – nebo jednoduše uniknout tomuto městu -, kdyby měli jen pasy, papírování nebo prostředky k odchodu.
V Tapachule je nejméně 3 000 Venezuelanů, které uvízlo, bobřící město poblíž nejjižnějšího bodu Mexika, které kdysi bylo bránou pro migranty vstupující z Guatemaly. Nedávno se tisíce pladovaly ulicemi, přetékající úkryty a spaní v nádvořích, parcích a náměstích.
Ale město stále rostlo. Úkryty sedí prázdné. Parky, kde se rodiny přeplněné leží opuštěné.
Nyní je pohyb v opačném případě. Jeden po druhém, lidé na palubě autobusů, opakují své kroky pěšky nebo vznášejí zpět přes řeku takové – zpět do Guatemaly a do jejich rodných zemí.
Jsou součástí rostoucí vlny reverzní migrace: lidé, kteří se tváří v tvář tvrdé politice prezidenta Trumpa učinili bolestivou volbou pro návrat do zemí, které kdysi uprchli-místy zjizvené násilím, chudobou a změnou klimatu-prozatím prozatím jejich sny o lepším životě.
Tisíce, kteří zůstávají v Tapachule, postrádají papírování nebo zdroje, aby dělali cokoli, kromě čekání. Mexická imigrační omezení, přijata pod tlakem správy Biden a Trump, je zakazuje od toho, aby město město, a nemohou se snadno vrátit do Venezuely.
„Jsme zde uvězněni,“ řekla Patricia Marval, 23 let, venezuelská, která je osm měsíců těhotná a snaží se starat o tři děti v jednom pokoji, škvárný chatrč.
Její partner se každý den snaží seškrábat několik pesos v tesařském obchodě-jen na rýži a tortilly, ale nikdy dost na plenky pro jejich 1letou Sienu. Několik nocí, hlad na ně ve spánku, řekla.
Zoufalství je tak drtivé, že paní Marvává řekla, že dokonce uvažovala o požádání souseda, aby vzal jednoho z dětí, aby mohli alespoň třikrát denně jíst. „Kdybych mohl opustit jednoho z nich, tak bych,“ řekla a vzlykala. „Ale já prostě nemůžu.“
Podle Eduarda Castillejose je pod ministrem státní vládní agentury, která se zabývá záležitostmi migrantů podél jižní hranice, roztroušeno kolem 8 000 až 10 000 migrantů v podobných úžinách. Většina z nich pochází z Venezuely, Kuby a Haiti a měla v úmyslu dosáhnout Spojených států.
Ale je to Venezuelané, řekl, kteří jsou nejvíce zoufale odejít – a kteří čelí nejstrmějším překážkám. Bez zdrojů a bez cestovních dokumentů „tito lidé jednoduše došly alternativy,“ řekl pan Castillejos. „Čelí velmi temné situaci.“
Řekl, že k zaměstnávání a integraci migrantů nejen v Chiapasech, ale po celé zemi, řekl více zdrojů. „Mexiko již není jen tranzitní zemí – stáváme se cílem,“ řekl. „Musíme se přizpůsobit této realitě.“
Mexická vláda, která se snaží odvrátit tvrdé tarify ohrožené panem Trumpem, v posledních měsících zintenzivnila úsilí, aby zastavila tok migrantů směřujících k hranici USA.
Migranti v Tapachule nesmějí opustit město nebo stát bez zvláštního povolení migrujícího uděleného po podání žádosti o azyl, což je proces, který může trvat měsíce. Podle rozhovorů s desítkami migrantů a obhájců práv se často často setkávají s kontrolními body imigrace, kde se často snaží odejít bez řádných dokumentů, které se často setkávají s imigračními kontrolními body na autobusech a dálnicích.
Ti, kteří jsou ochotni opustit zemi, také čelí překážkám, přičemž mnozí postrádají platné pasy, tranzitní povolení nebo dokumenty identity. Ti, kteří nemají žádné prostředky na dlouhou cestu, musí počkat, až si vyberou humanitární let poskytnutý Mexikem – a na venezuelskou vládu schválí jejich návrat.
Podle úředníka, který mluvil s migranty, v současné době jsou na čekací listině tisíce lidí na čekací listině na let do Venezuely, ale odmítla dát své jméno, protože neměla dovoleno mluvit s novináři.
„Je to jako být ve vězení, protože nemůžeme nikam jít,“ řekla Mari Angeli Useche, 24 let, která před osmi měsíci opustila Venezuela, doufala, že dosáhne Spojených států, a nyní doufá, že se může před porodem dostat na humanitární let do Venezuely. Je splatná asi za tři měsíce.
Pro některé, zejména ty, kteří již roky cestovali roky, je čekání nesnesitelné.
Keila Mendoza, 34 let, uprchla z Venezuely před osmi lety, míří do Kolumbie a doufala, že nakonec dosáhne Spojených států. Cestou se setkala se svým partnerem a porodila své děti, nyní 7 a 3.
Přišli do Tapachuly před šesti měsíci a začala jejich noční můra. Zločinci unesli paní Mendozovou na sedm dní, řekla, požadovala výkupné a ukradla, jaké malé peníze, kterou rodina seškrábala. Brzy poté je její partner opustil.
Nyní paní Mendoza pracuje v místním obchodě se smíšeným zbožím a snaží se pokrýt jídlo a pronájem – i když často na to není dost. „Někdy nevydělávám žádné peníze a nemohu nakrmit své syny,“ řekla.
Jedinými dokumenty, které má, jsou identifikační doklady jejích chlapců, které prokazují jejich kolumbijské občanství. Zoufalá, jak je ona, myšlenka návratu do země, které před lety unikla před lety, ji naplní strachem.
„Chci jít domů, ale nic na mě nečeká,“ řekla. „Jak znovu začnete život od ničeho?“
Dokonce i tyto dokumenty jsou více než mnoho migrantů. Mezi lidmi v Tapachule patří ženy, které vychovaly rodiny na dlouhé cestě z Venezuely. Někteří porodili na místech, jako je Peru a Kolumbie, přinášejí děti, které nyní drží různé národnosti – ale žádné oficiální dokumenty, které by dokázaly, kdo jsou. Bez rodných listů nebo pasů jejich nejisté budoucnosti visí ještě více v rovnováze.
„Jsem zoufalý jít, ale nemůžu, nevím, co mám dělat,“ řekla paní Zázrak, kdo má tři děti: Alan, 7, který se narodil ve Venezuele; Ailan, 4, který se narodil v Kolumbii; a Siena, 1, která se narodila v Peru.
Rozdrcená pocitem beznaděje, řekla, že občas uvažovala o ukončení svého vlastního života. Ale myšlenka, že její děti způsobí hlubší bolest, jí zabránila dělat cokoli, řekla.
Mnoho z matek má pocit, že jejich jediná volba zbývá nemožná. Marielis Luque, která opustila Venezuelu před osmi měsíci se svými dvěma dcerami, prošla sedm zemí, než se jejich pokrok v Mexiku zastavil.
Byla unesena v Tapachule a byla nucena zaplatit 100 $ za její svobodu, řekla, téměř nedotčená částka pro mnohé ve městě.
„Je mi líto, že sem přicházela a prosazovala své dvě dcery tím, že to všechno,“ řekla se slzami v jejích očích. „Ale pobyt ve Venezuele by mě také učinil špatnou matkou.“
Ti, kteří se mohou vrátit na jih, se stále více rozhodnou.
Blízko centra města, skupina asi 30 Venezuelanů tiše čekala na autobus vázaný do Guatemaly – první etapu jejich dlouhé cesty domů. Někteří se sami informovali ze Spojených států, jiní se nikdy nedostali na tuto hranici. Měli však společné dvě věci: touha vrátit se a jen dost peněz na to, aby byl výlet.
„Raději bych měl hlad ve své zemi než v cizí zemi,“ řekla Deisy Morales, 33 let, těsně předtím, než vylezla na autobus. „Jdu domů!“
Mariana Morales a Marian Carrasquero přispělo hlášení.
