Na COP30, čínská tkanina napuštěná čajem a indická askeze

„Mmožná je to jen kouzlo pandy,“ řekl mi Liantong Zhou v záchvatu smíchu, vážnosti a pobavení.

V čínském pavilonu v Hangar Convention and Fair Centre, dějišti klimatických rozhovorů COP30 v brazilském Belemu, se dělo něco zvláštního. Tyto pavilony na výroční konferenci Organizace spojených národů jsou místem, kde země zřizují kulturní výstavy, které chválí svůj závazek k udržitelnému rozvoji a čisté energii. Jsou také dějištěm panelových diskusí a seminářů a poskytují příležitost k propojení byrokratů, ministrů a obchodníků. Jsou jako dočasné velvyslanectví, kde všechny země označují svou přítomnost během čtrnácti dnů jednání.

Co poznamenalo čínský pavilon, byly fronty. Po všechny dny, jak mi řekla paní Zhou, lidé stáli hodinu, někdy dvakrát nebo třikrát denně, na „dárky“. Tyto dárky zahrnovaly cetky, pera, čepice, figurky pand, svíčky a plyšové hračky – každodenní turistické zboží – a byly navenek výjimečné. Byly tam i větší plyšové hračky pandy a hrnky na kávu, ale ty nebyly zadarmo a musely se koupit. A ty zrovna nelétaly z regálů.

Zeptal jsem se paní Zhou, zda by vydržela dvouhodinové čekání na podobné věci doma v Pekingu. Diplomaticky se mi usmála – pracovala na ministerstvu životního prostředí a v pavilonu byla pouze dobrovolnicí – a nenechala si sklouznout svou oficiální masku. „Většina z nich je kovová, ale některé z nich jsou vyrobeny z čaje,“ vysvětlila. „Tašky?“ zeptal jsem se. „Ne, jsou to rozpustné látky napuštěné čajem a jsou recyklovatelné. Jakmile s nimi skončíte, můžete je pít.“

I další pavilony měly svůj tahák: kolumbijská káva a australské koláče byly zdarma, ale žádné dlouhé fronty. Tady, v mikrokosmu, byla ve hře geopolitika. Čína byla výrobní velmocí světa a každý v jejím pavilonu stál ve frontě na kus čehokoli, co Číňané rozdávali. Už to nebyla země, která byla kdysi v lidové představivosti spojována s plastovými předměty a toxickými barvami. Estetika, kterou pavilon vyzařoval, byla „kovová“, „recyklovatelná“ a „nesmírně žádoucí“.

Na COP30 chyběly USA. Bylo to tam, kde země jako Čína, Indie, Írán, Saúdská Arábie – nebo podobně smýšlející rozvojové země, jak se jim říká – nasměrovaly konverzaci od ukončení fosilních paliv k obavám, jako je adaptace a peníze potřebné k lepšímu opevnění proti topící se planetě. Z evropské perspektivy tyto země svým odmítnutím stanovit tvrdé termíny pro postupné vyřazování fosilních paliv. brzdí pokrok, i když je také všeobecně známo, že bez čínských vzácných zemin, solárních článků a baterií je planeta bez ropy a uhlí snem opia.

Oproti čínskému pavilonu byl indický pavilon strohý. ‚India@COP30‘ se zobrazilo uprostřed červené, oranžové a zelené. Indie může být třetím největším výrobcem solární energie na světě, ale něco málo přes 70 % její skutečné elektřiny pochází z uhlí. Nestály se žádné fronty, protože nebylo co rozdávat. Kromě návštěv členů indické delegace byla téměř vždy prázdná.

„Vidíš ty židle?“ Paní Zhou pokračovala a ukázala na elegantně zpracované dřevěné. „Zítra večer, až se pavilony zavřou, je všechny rozdáme. Poslali jsme je z Číny. Svěřili jsme je místní nevládní organizaci, ale každý, kdo je chce, si je může zdarma odvézt, pokud se postaví.“

Druhý den si však křik pavilon pronajímají. „Hořte! Palte! Všichni pryč,“ zařvali maršálové OSN a hnali nás všechny východy. Zkrat v blízkosti pavilonu Afrika zničil velké části. Místo konání bylo zapečetěno. a na den zavřít. Napadlo mě, jestli někdo ty židle nechytil.