Jen idiot by si myslel, že tento nejnovější sípot od Keira Starmera je dobrý nápad | Politika | Zprávy

Zatímco neštěstí Reeves zpacká další rozpočet, premiér Keir Starmer prohlašuje, že chce, abychom se přiblížili k EU – ale s politickými nepokoji a ekonomickou stagnací na celém kontinentu opravdu není nejlepší čas na užší vztahy. Ani neříkám, že za všechny naše strasti může Brexit. Starmerovy krátkozraké poznámky však nejsou žádným překvapením, protože vládě a státní správě musí EU zoufale chybět. Bylo skvělé mít někoho jiného, ​​kdo by mohl vinit za jakoukoli byrokratickou absurditu nebo nečinnost kvůli regulaci EU. Nyní se vláda může při hledání chyb pouze podívat do zrcadla. Množství předpisů, které dusí naši ekonomiku, jsou pouze jejich rozhodnutími.

Starmer a jeho kamarádi Remainerovi, kteří nedokázali nastartovat růst se dvěma rozpočty, věří, že větší integrace do EU to udělá. Ale opravdu se podíval přes Lamanšský průliv? Růst EU se letos zastavil na pouhých 0,2 %, zatímco Francie je na cestě do socialistického pekla ještě dále než my. Pouze jedna třetina Francouzů pracuje v soukromém sektoru a nejvyšší daňové sazby ve Francii přesahují 55 %, zatímco průměrný efektivní věk odchodu do důchodu ve Francii je pouhých 60,7 let.

Francie dluží ohromujících 2,82 bilionu liber – její úrokové platby dosahují pouze celkových francouzských rozpočtů na obranu a vzdělávání.

Mezitím poměr dluhu Francie k HDP dosáhl 114 %. Jednoduše řečeno, země dlouhého oběda utrácí mnohem více, než vytváří. Spojené království je na stejné cestě; dluh veřejného sektoru dosáhl na konci října 94,5 % HDP.

Přebujelý francouzský sociální stát a vysoké veřejné výdaje jsou proto pro Spojené království jen stěží dobrým modelem, i když je zde jistá útěcha sdílet stejný mizerný osud. Prezident Macron pokračuje ve svém přístupu založeném na daních a výdajích, aby uklidnil příznivce strany, ale zjevně to nefunguje s útoky zleva a zprava, které přivádějí jeho vládu do slepé uličky.

Pokud jde o známky toho, že Starmerův reset s obklíčeným prezidentem nese své ovoce, existuje pro to překvapivě málo důkazů. Dohoda „one-in, one-out“, podepsaná letos v létě, přinesla jen málo významné snížení nelegálních migrantů, přičemž je zjevně jasné, že Francouzi rádi vezmou naše peníze, aniž by museli vymáhat moc.

Faktem je, že Francouzi se více než rádi zbavují problémových migrantů, kteří čelí vlastním domácím výzvám, aby zastavili islamizaci své vlastní země.

Mezitím se Německo, kdysi velmoc EU, potácí pod tíhou vysokých nákladů na energii, které přináší tvrdé zelené politiky. Její minulá laxní imigrační pravidla umožnila tvrdě pravicové straně, aby v průzkumech stoupla.

Reakce na špatnou vládu měkkých levicových stran pravděpodobně posouvá celý kontinent k mnohem méně tolerantním řešením. Dánsko dokázalo, že dokáže snížit počty přistěhovalců tím, že zaujímá tvrdší postoj vůči žadatelům o azyl. Možná je to jediné dobré ponaučení, které si lze z EU vzít.

Zdá se zvrácené, že se labouristická vláda snaží těsněji sjednotit s EU právě ve chvíli, kdy začíná být jasné, že pravidla o biologické rozmanitosti a životním prostředí odvozená z Bruselu téměř znemožňují nastartovat britskou ekonomiku dalšími stavebními projekty.

Někteří ministři práce chtějí vidět dohodu o větší mobilitě mládeže s EU, ale to je v rozporu se snahami ministra vnitra snížit imigraci, která se vymkne kontrole. A jakou práci by tito evropští mladíci dělali v Británii, kde kancléřka zvýšila náklady na zaměstnávání 18–20letých asi o 4 000 liber ročně?

Jako vždy tato zoufalá vláda ráda obviňuje ostatní ze svého žalostného výkonu. Zpětný chod Brexit je pro ně prostě dokonalý plán, který bere moc z jejich vlastních neschopných rukou a dává ji ještě neadekvátnějším byrokratickým baculkám. Mohou si tak uklidit stoly, odpracovat si své čtyřdenní týdny a vzít si pozlacené důchody s vědomím, že je to problém někoho jiného vyřešit.

Brexit byl jedním z nejodvážnějších a nejvzrušujících rozhodnutí voličů v posledních letech. To, že po sobě jdoucí vlády nedokázaly co nejlépe využít této příležitosti, není naše chyba, ale jejich chyba.

Jejich nízký růst, vysoké daně a byrokracie je to, co jsme hlasovali pro odchod, ale labouristé se zdvojnásobují na politické cestě, která nás nikam nevede. Jen idiot by si myslel, že řešením je vstup do podobného klubu beznadějů.