Mamdani s Richardem Chowem v první den hladovky v roce 2021.
O něco více než před čtyřmi lety Zohran Mamdani oznámil z pultu v manhattanském City Hall Park, že se chystá držet hladovku. Doufal, že tím přinutí politiky, aby zajistili oddlužení taxikářů v New Yorku. „Budu stávkovat tak dlouho, jak to bude potřeba,“ řekl Mamdani. „Přesuneme všechny moje schůzky. Všechny moje hovory. Všechny moje kancelářské povinnosti. Odnesu je z tohoto místa protestů.“
Když jsem toho dne stál v parku, nebylo jasné, jak dlouho to „tak dlouho, jak to trvá“, může znamenat. Nebo jestli by to vůbec stačilo. Mamdani byl v té době členem shromáždění zastupujícím Astorii, Queens, méně než rok. Čerstvě oslavil narozeniny a do dvaceti mu chyběly pouhé tři dny.
Ale když já mluvil s Mamdani a taxikář Richard Chow několik minut poté, co oba přestali jíst, zavládlo neobyčejné odhodlání a pokora. „To, čím si projdem, je bledé ve srovnání s tím, čím si prochází Richard a čím si prochází tolik dalších jezdců,“ řekl mi Mamdani. „Tváří této hladovky jsou lidé, kteří zničili svá těla pro město. Sedí v křesle až 16 hodin denně.“
Když se ohlédnu zpět, byly tam všechny klíčové prvky Mamdaniho starostovské kampaně. Oddlužení taxikářů, kteří se stali obětí finančních plánů, bylo v mnoha ohledech bojem za dostupnější město. Pak tu bylo již zjevné charisma. Specifická znalost New Yorkerových bojů. Disciplína zpráv. Morální jádro solidarity má kořeny v levicovém organizování. Ten nakažlivý optimismus. A hlavně víra, že může vyhrát.
O pět dní později Mamdani vyměnil svůj oblek za džíny a mikinu New York Taxi Workers Alliance. V aktu občanské neposlušnosti se pak on a další zvolení představitelé New Yorku posadili, aby zablokovali dopravu na Dolním Manhattanu. S kamerami, které sledovaly, je policisté NYPD zvedli na nohy, svázali jim ruce zipem a naložili je do čekající policejní dodávky.
Příště jsem se vrátil, byl den 13. Chow, tehdy 63letý a žijící s cukrovkou, začal používat invalidní vozík. „Nemáme na výběr,“ řekl mi téměř před dvěma týdny. „Nevím, jak dlouho tady můžu zůstat. Tohle je naše poslední chvíle na boj.“ Zápas byl pro něj zabarvený tragédií. V roce 2018 měl Chowův bratr zemřel sebevraždou poté, co si koupil medailon za více než 750 000 dolarů a skončil hluboko v dluzích.
Tehdy to nebylo jasné, ale konec byl v nedohlednu. O dva dny později – v den 15 hladovky – taxikáři won.
Starosta Bill de Blasio souhlasil s dohodou, která omezila zatížení dluhu na 170 000 USD a měsíční platby na přibližně 1 100 USD. Na místě protestu Mamdani vzal bullhorn. „Toto je jen začátek solidarity,“ křičel. „Budeme spolu bojovat, dokud na tomto světě nezůstane nic, co bychom mohli vyhrát.“
O chvíli později Mamdani, Chow a další hladovkáři přerušili půst, když kousali do půlek avokáda. Chow krátce vstal, pak se vrátil na kolečkové křeslo – pěst zvednutá jako solidarita. Jiní slavili s nespoutanou radostí.
Po letech, v květnu 2025, jsem znovu narazil na Chowa a jeho kolegy taxikáře. Tentokrát na hudebním místě ve Williamsburgu, když čekali, až se Mamdani postaví na pódium na prvním velkém shromáždění kampaně.
Mamdani byl v té chvíli stále smolař, ale už ho viděli překonat překážky. A brzy udělal tak znovu, když Mamdani v primárkách porazil bývalého guvernéra Andrewa Cuoma.
Ve čtvrtek večer, když se jeho kampaň chýlila ke konci, byl Mamdani zpátky tam, kde začal – se členy Aliance pracovníků taxislužby.
„Dobrý den, pane starosto Mamdani,“ řekl Chow, když se objali. „Miluji tě. Chybíš nám.“
„Taky mi chybíš,“ odpověděla Mamdani.
