Prezident Trump minulé pondělí absolvoval rétorické vítězné kolo před izraelským parlamentem. Ignorování jeho patentovaných odchodů z teleprompteru, které porušovalo všechny druhy cenných norem, byl to projev, který si Trump zasloužil. Konec války – i když je to jen příměří – a propuštění posledních žijících rukojmích Izraele je samo o sobě monumentálním diplomatickým úspěchem a Trump si zaslouží poklonu.
Velká část Trumpova připraveného textu byla zaměřena na budoucnost a vyzývala k novému „zlatému věku“ pro Blízký východ, který by odrážel ten, který se údajně odehrává zde v Americe. Jsem obecně skeptický ohledně „zlatých věků“ u nás i v zahraničí, a zvláště pochybuji o jakýchkoli řečech o „věčném míru“ v regionu, který „mír“ zná jen několik let od pádu Osmanské říše.
Takže v každém případě hleďme v budování míru dopředu.
Ale tento projekt vyžaduje určitou upřímnost ohledně toho, jak jsme se sem dostali.
Kde tento příběh začít chronologicky je předmětem Ph.D. disertační práce. Ale koncepčně to začíná velmi základním postřehem. Od svého založení měl Izrael a jeho nepřátelé nesmiřitelné pozice. Izrael trvá na tom, že má právo na existenci. Jeho nepřátelé zaujímají opačnou pozici.
Alespoň v zájmu jasnosti si myslím, že je spravedlivé rozlišovat mezi kritiky nebo odpůrci Izraele a jeho nepřáteli. Mnoho kritiků chce pouze dvoustátní řešení nebo větší autonomii a bezpečnost pro Palestince. Nepřátelé Izraele mezitím chtějí, aby byla „sionistická entita“ vymazána. „Od řeky k moři,“ jak se říká, chtějí, aby izraelští „kolonizátoři“ zemřeli nebo byli vyhnáni z regionu. To je deklarovaný postoj Íránu a jeho různých zástupců, včetně Hamásu, Hizballáhu a Húsíů. Je to v širším měřítku i pozice jejich příznivců, ať už si to plně uvědomují nebo ne.
V takovém konfliktu s nulovým součtem jsou tyto pozice axiomaticky nesmlouvatelné. Jedna strana musí prohrát, aby druhá vyhrála. Ale tady se věci koncepčně zamotávají: S mnoha nepřáteli Izraele se zachází jako s pouhými odpůrci a kritiky a naopak. Rozdíl se stírá přáteli i nepřáteli.
Lingvistický legerdemain „antisionismu“ je považován za legitimní, úctyhodnou perspektivu, jako by antisionismus nějak znamenal něco jiného než touhu ukončit existenci Izraele jako suverénního židovského národního státu. Ale to je doslova to, co antisionismus znamená. Sionismus je prostě myšlenka, že Židé by měli mít svou vlastní zemi ve své historické vlasti.
Pod záštitou Organizace spojených národů existuje abecední polévka organizací, programů a výborů, které se věnují jednostrannému úsilí bojovat proti sionistickému projektu a napravit problém existence Izraele. Agentura OSN pro pomoc Palestincům odkazuje Palestincům jedinečný „dědičný“ status uprchlíka, který nebyl od konce druhé světové války udělen žádnému ze stovek milionů uprchlíků.
Učitelé UNRWA – z nichž někteří jsou nebo byli členy Hamásu – indoktrinují děti do nenávisti a „odporu“ vůči Izraelcům. Rada pro lidská práva má dlouhou historii posedlého, institucionalizovaného, strukturálně antisemitského dvojího metru pouze pro Izrael.
Západní média spoléhají na tyto agentury, aby zarámovaly diskusi o Izraeli, udržujíce při životě myšlenku, že jediným skutečným řešením je něco se sionismem udělat, jako by přežití Izraele zůstalo provizorní, i když moderní Izrael je starší než desítky jiných národů.
Během války v Gaze byla tvrzení ministerstva zdravotnictví v Gaze kontrolovaná Hamasem vítána s reflexivní důvěřivostí, stejně jako obvinění z „genocidy“ – proti Izraeli. Tvrzení, že Gaza snáší masové hladovění, nebyla vystavena novinářské skepsi vyhrazené Izraeli.
Je-li možný trvalý, nehledě na věčný mír, bude možný pouze tehdy, bude-li existence Izraele přijata jako věčný nesmlouvavý fakt. Jakmile k tomu dojde, lze spory o hranicích, palestinských právech a autonomii vyjednávat na základě nenulového součtu
