Jedna rodina přišla do Indie na manželství dcery. Další přišel, aby se jejich malé děti mohly poprvé setkat se svými prarodiči. Žena, která cestovala sama, dorazila na pohřeb své matky, kterou už roky neviděla.
Na hranici, kde byl Pákistán rozštěpen z Indie před desítkami let, se prosili s kýmkoli a každým na trochu více času: dokončit manželství, které bylo jen dva dny pryč, nebo truchlit nad hrobem, který byl stále čerstvý.
Nebylo to povoleno.
Indie nařídila téměř všem Pákistánským občanům, aby opustili zemi, část reakce vlády na Teroristický útok v Kašmíru že se spojil s Pákistánem. Pákistánská vláda, která minulý týden popírá jakékoli zapojení do útoku, se odplatila s vlastními opatřeními, včetně zrušení víz většiny indických občanů.
O víkendu, když se lidé snažili dodržovat rozkazy, se na hlavním přechodu mezi oběma zeměmi odehrály srdcervoucí scény.
Rodiny jako Takhat Singh’s, se členy na obou stranách hranice, čelily bolestivému oddělení. Pan Singh, jeho mladší dcera a jeho syn mají pákistánské pasy. Jeho žena a jeho starší dcera mají indické.
Všichni byli v indickém státě Rajasthan na svatbu Pintu, starší dcery. Když Indie oznámila zrušení víz, rodina ji opustila ve vesnici svého budoucího manžela a vrhla se na hraniční přechod a doufala, že se dostane domů, než se uzavře.
Manželka pana Singha však Sindhu Kanwar neměla dovoleno postupovat kvůli svému indickému pasu.
„Říkají, že vaše matka nemůže s tebou jít do Pákistánu,“ řekla mladší dcera páru Sarita, 15. „Jak byste se cítili, kdybys musel žít bez matky?“
Více než cokoli jiného, je to hranice, která symbolizuje historii těchto dvou národů, které jsou navzdory obrovskému sdílenému dědictví odcizeny a často se dostaly do úderů.
Britská koloniální vláda skončila v roce 1947 rozdělením Indie podél převážně libovolných linií a vytvořila Pákistán jako samostatnou zemi pro muslimy. Hromadná migrace do dvou nových národů vyvolala strašidelné náboženské krveprolití a ponechala až dva miliony lidí mrtvé.
Desetiletí od té doby zaznamenaly opakované války a divize se staly rigidními. Kashmir, krásná himálajská oblast, přinesla nápor pokračujících potíží mezi oběma zeměmi.
V době oddílu Indie, hinduistický vládce Kašmíru, knížecího státu muslimské většiny, si chtěl zachovat svou nezávislost. Brzy poté se stala součástí Indie výměnou za bezpečnostní záruku, protože Pákistán poslal milice a převzal části regionu.
Kašmír byl od té doby zpochybněn. Každý národ nyní ovládá část regionu a zároveň si to tvrdí. Ti, kteří tam žijí, mají jen málo.
Lidé na obou stranách Indie-Pákistánu jsou pronásledováni duchy krveprolití vzpomínkami na milované, které zůstaly pozadu. Někteří se pokusili držet přeshraniční vazby, zejména manželstvím.
To se v průběhu let stalo stále obtížnějším. Ještě před posledním vzplanutím byly diplomatické vztahy mezi zeměmi do značné míry přerušeny a víza byla vydána jen zřídka.
Pro ty, kteří byli v posledních dnech nuceni odejít, odjezd o to více boduje kvůli tomu, jak obtížné bylo získat vízum a překročit hranici na prvním místě.
Dokonce i Hindové, kteří se uchýlili v Indii z rostoucí nesnášenlivosti Pákistánu a pronásledování náboženských menšin, byli uvrženi do nejistoty.
V posledních letech se Indie účtovala jako útočiště pro pronásledované Hindy v regionu. Mnoho žijících v uprchlických táborech získalo indické občanství. Ale jiní se obávají, že by nyní mohli být nuceni odejít.
Hanuman Prasad, rezident tábora v Rohini v severozápadním Dillí, přišel do Indie před více než deseti lety z provincie Sindh v Pákistánu. Řekl, že jeho bratr a sestra byli přilepeni na hranici a pokusili se vstoupit do Indie. Má indické občanství, ale jeho manželka a šest dětí jsou v zemi na různých vízech.
„Co nám udělají? Dal nás do vězení?“ zeptal se. „Budeme bojovat a protestovat, pokud se nás pokusí poslat zpět.“
Řekl, že vlády vykořenění rodin s mrtvicí pera nerozuměly bolesti migrace.
„Dokonce i pták váhá, než opustí své hnízdo,“ řekl pan Prasad. „Prodali jsme naši zemědělskou půdu, náš dům, věci, všechno, abychom se přesunuli do Indie. Co se vrátíme a uděláme tam?“
Jako indický termín pro pákistánské občany, s několika úzkými výjimkami, aby opustil v sobotu, vypršel v sobotu, následoval chaos na indické straně pozemního přechodu Attari-Wagah ve státě Pandžáb.
Rodiny s kufry svázané se střechami jejich vozidel dorazily v naději, že přejdou do Pákistánu, ale pouze ti, kteří drží zelené pasy v zemi, mohli pokračovat.
Rabika Begum, která řekla, že byla ve svých 40 letech, se pokusila pět let získat indické vízum. Nakonec byla dána jedna, aby se zúčastnila pohřbu své matky ve státě Uttar Pradesh.
„Můj manžel je v Pákistánu na dialýze a moje matka zemřela na této straně,“ řekla paní Begum, když se připravila na návrat. „Nemohl jsem ani dostat spravedlivou šanci plakat na její hrob nebo být schopen ho obejmout dostatečně dlouho, než nás vláda požádala, abychom odešli.“
„Co jsem udělal?“ řekla. „Jaká je moje chyba v tom, co se stalo v Kašmíru?“
Famida Sheikh, která žije v Pákistánu od roku 1987 a získala pákistánský pas s manželstvím, uvedla, že po desetiletí pokusu obdržela vízum k návštěvě svých sourozenců v Indii. Byla tam jen dva týdny.
„Ani jsme se ani správně nevybalili,“ řekla.
Vajida Khan, 24, navštěvovala své rodiče v Indii. Má indický pas, ale její dvě děti, 7 a 3, mají pákistánské. Její pákistánský manžel na ně čekal na druhé straně.
Strávila tři dny v indickém městě poblíž hraničního přechodu a bezpěru se snažila vyjednat způsob, jak se sejít rodině.
„Vláda by mě nenechala jít,“ řekla, „a nedovolila by mým dětem zůstat tady.“
Pro rodinu pana Singha to mělo být týden těžce vydělané radosti: první manželství jednoho z dětí.
Žijí v pákistánském městě Amarkot v provincii Sindh, kde pan Singh nedávno odešel jako důstojník vládního zemědělského oddělení.
On a jeho manželka tvrdě pracovali na tom, aby našli vhodného ženicha pro svou dceru přes hranice v Rádžasthánu. Smlouva o manželství bylo dosaženo před čtyřmi lety, ale trvalo dva roky, než se pro rodinu dostala indická víza, řekl pan Singh.
Veškeré nakupování, včetně nákupu 40 gramů zlatých šperků, v Rádžasthánu. Hosté přicházeli z celé Indie, když vláda vydala svůj příkaz odejít.
„V Indii máme příbuzné krve a v Indii si vezmeme své dcery. Naše životy jsou tedy tak neoddělitelně spojeny,“ řekl pan Singh. „Jak nás můžeš takto oddělit? S kým bychom měli mluvit o našem utrpení?“
S pákistánským víkem své manželky se náhle zrušilo pan Singh a prosil se s důstojníky, aby ji nechali vrátit se zbytkem rodiny. Odmítli.
Ale povolili jednu koncesi: mohla s nimi chodit na konečný kontrolní bod a mávat se na rozloučenou.
