Kde se medicína setkává s metaforou: hledání poezie v prostorech mezi životem a přírodou

Jako pneumologa je dech mou profesí i mou poezií. Každý den jsem svědkem jeho křehkosti – jak jediný nádech dokáže uklidnit vystrašeného pacienta, jak zmeškaný může přemoci rodinu, jak namáhavé lapání po dechu může odrážet příběhy o houževnatosti ukryté hluboko v lidské hrudi. Pro většinu lidí je dech automatickou funkcí. Pro mě je to jazyk.

Z tohoto průniku vědy a ducha se zrodila moje poezie.

Čočka pneumologa

Příroda byla vždy mým učitelem. Nebe se svou nekonečnou trpělivostí má způsob, jak nám připomenout, že léčení není lineární. Oceán odráží naše emocionální přílivy – někdy jemné, někdy zuřivé, ale vždy pohyblivé. Rozlehlost vnějšího světa odráží stejně rozlehlé vnitřní krajiny, na jejichž prozkoumání si jen zřídka uděláme čas. Za léta praxe jsem zjistil, že lidské srdce reaguje na přírodu v podstatě stejně, jako reaguje na dotek, něhu nebo čas.

Možná mě to, že jsem lékař, naučilo věnovat pozornost – pauzám mezi větami, chvění v pacientově hlase, nevyslovenému strachu za otázkou.

Možná mě můj zájem o fotografii naučil kompozici – jak sebemenší detail, kousíček slunečního světla nebo unášený mrak, dokáže proměnit celý snímek. Možná si mě poezie našla, protože jsem stále hledal smysl ve chvílích, které věda nedokázala vysvětlit.

V lékařství měříme dechy; v poezii je interpretujeme.

Dech se stal metaforou, která spojila mé světy dohromady: připomínkou toho, že život přes veškerou jeho složitost drží pohromadě něco tak jemného jako vzduch.

‚Breaths That Bind Us‘ je básnická sbírka Dr. Ishan Capoor | Fotografický kredit: Zvláštní ujednání

Cesta empatie, léčení

Všichni si neseme otázky, na které nelze odpovědět daty. Neseme v sobě emoce, které nezapadají do diagnostických kategorií. Nosíme tiché touhy, které stoupají a klesají jako vlny a čekají na uznání.

Chtěl jsem prozkoumat tyto okamžiky – ty, které nás jemně naklánějí k introspekci, které vypovídají o empatii, lásce, smutku, úžasu, naději a uzdravení, ke kterému dochází nejen v nemocnicích, ale i v rozhovorech a tichu.

Dech jako most

Tolik života trávíme spěcháním od jedné povinnosti k druhé a zapomínáme, že samotné dýchání je zázrak stálosti. Když, byť jen na okamžik, zpomalíme, uvědomíme si, že svět je plný připomínek, abychom dávali pozor: vítr proti naší kůži, líně se snášející mraky, uklidňující rytmus vln na pláži a další.

Chtěl jsem vzdát hold těmto připomínkám prostřednictvím poezie: nejen pro milovníky poezie nebo pro ty, kteří hledají útěchu, ale pro každého, kdo se někdy zastavil v poledne, protože něco uvnitř zašeptalo: podívej se blíž a pro ty, kteří hledají nitky, které nás spojují – k sobě navzájem, k přírodě i k nám samotným.

Nakonec nás všechny drží pohromadě série nádechů. A někdy stačí jedna báseň, aby nám tuto pravdu připomněla.

(Dr. Ishan Capoor je konzultantem pulmonologa v Narayana Health, Bengaluru a autorem básnických sbírek ‚Breaths That Bind Us‘ a ‚Inhale Exhale From Quarters of Quarters‘. drishancapoor@gmail.com)