Zvládli jste to čas. Pokud se chcete podívat o něco déle, přejděte zpět nahoru a stiskněte „Pokračovat“.
„V Grónsku člověk, jako by poprvé, objevil, co je krása,“ napsal Rockwell Kent v roce 1935. „Bůh mi musí odpustit,“ pokračoval, „že jsem se to pokusil namalovat.“
Je to pocit, který zná každý, kdo fotil západ slunce: Je těžké zachytit krásu okamžiku prostřednictvím jakéhokoli média. Musel jsi tam být.
To ale Kenta neodradilo. Maloval Grónsko podle svých vlastních slov „neustále“. Psal hojně a obsáhle o její kráse, lidech a vládnutí nad ním.
Ve světě neustálého digitálního rozptýlení – cílem tohoto sloupku je pokusit se vás přimět zpomalit, ale moc dobře víme, že vás o to žádáme při pohledu na obrazovku – je na zde zobrazeném světě něco lákavého:
muž,
jeho psy
a jeho barvy,
pokořen monumentální ledovec.
Přesto se v roce 1934 sám Kent cítil roztěkaný a otrávený.
„Protože ho moderní americký život rozčiluje, Rockwell Kent, umělec, včera opustil New York na parníku Deutschland na cestě do Grónska,“ uvedl The New York Times.
„Utéct od nepříjemností newyorského života, aut, rádií, koktejlových večírků a podobně, to je samo o sobě úžasný zážitek,“ řekl.
Kent, senzační americký malíř, spisovatel, politický aktivista a ilustrátor knih, podnikl v letech 1929 až 1935 tři cesty do Grónska. První cesta skončila ztroskotáním lodi, při které ztratil mnoho svých malířských potřeb. Později si postavil dům, žil (a miloval) mezi místními a prosadil se v malé komunitě lovící, píšící, zkoumající a pro nás hlavně malování.
Své devět stop dlouhé sáňky proměnil v mobilní studio tím, že připevnil své plátno ke sloupům, aby vytvořil stojan.
Shromáždil své psy do vějířové formace a vyhnal je do krajiny, připravené malovat.
„Zastavil bych své psy, naklonil saně přesně do polohy, ve které jsem je chtěl, rozložil barvy a štětce a dal se do práce,“ napsal.
To je scéna, kterou zde najdeme: umělec při práci.
Nápadná úhlopříčka ledovce se odráží ve tvarech psů, kteří na nás zírají:
Šikmé čáry probíhají krajinou:
Podívejte se sem, na horu vykukující za rohem.
„Neměl rád abstrakci a byl zastáncem realistické malby, a myslím, že to je tak trochu pravda a tak trochu to není pravda,“ řekla Virginia Anderson, hlavní kurátorka Baltimore Museum of Art.
Nasměrovala mou pozornost na tuto horu – tmavě hnědou podmalbu s modrými pruhy vytvářející reliéf povrchu útesu. Když přiblížíte, vypadá to abstraktně.
„Ale když se pak odtáhnete, opravdu se to krásně rozloží na způsob, jakým by světlo proudilo přes ten povrch opravdu nepřímým způsobem,“ řekla. „Opravdu se mu to povedlo.“
Gradient nad touto tmavou skvrnou září, jak se elektrické nebe rozpouští do teplé žluté:
Ve středu toho všeho je odvážná horní strana ledovce, která nasává slunce v teplé bílo-žluté:
Ty se připojují k ostatním vrcholům na plátně,
ale každý je jiný – některé trochu teplejší, některé trochu chladnější, absorbují, odrážejí a reagují na světlo kolem sebe.
„Krása těch severních zimních dnů je vzdálenější a bez vášně, téměř absolutní než jakákoli jiná krása, kterou znám,“ napsal Kent.
„Je to tak ohromující a je to tak nepopsatelné, jak je to krásné a jak je to pokorné, pokud jde o měřítko,“ řekl mi fotograf Denis Defibaugh. Inspirován Kentovými cestami podnikl pan Defibaugh několik cest do Grónska dokumentovat lidi a krajinu.
Zde na podzim roku 2016 zachytil podobnou oblohu:
„Dostanete tam tak čisté barvy, protože tam není žádné znečištění. Světlo a oblohu nemění nic kromě reality.“
Tento jednoduchý svět modré oblohy, bílého sněhu a hnědých hor se stává čímkoli jiným.
Podívejte se znovu na barvy, které Kent použil na straně ledovce proti nám. Teplé pomeranče se škrábou přes chladné blues. Fialové tančí se zelenými:
(Pamatujte na Moneta a barevné kolo?)
Náš umělec se to také snaží zachytit a míchá kapky červené, modré a žluté.
Aby nezmrzl, Kent maloval v palčákech vycpaných prachovým peřím s dírou, kam vkládal štětec.
Ale v tomto případě je jeden zvrat: Ve skutečnosti tam nebyl.
Obraz, na který jsme se dívali, „Umělec v Grónsku“, namaloval Kent v roce 1960, když byl v teple a zpátky v Americe. Je to kopie díla z roku 1935 s názvem „Iceberg“, které namaloval v Grónsku:
Tento dřívější obraz ukazuje ledovec (a psy) tak, jak je vidět očima umělce.
Visel v domácím baru Kentsových.
Někteří přátelé chtěli koupit „Iceberg“, ale ten byl již přislíben do jiné sbírky, a tak jim ho Kent zkopíroval – s určitými změnami, podle Scotta Ferrise, specialisty na umění Rockwell Kenta.
Již dříve se na scénu namaloval v díle z roku 1929, nazývaném také „Umělec v Grónsku“.
Nebylo tedy pro něj skokem vnést do svého „Icebergu“ téma umělce při práci, čímž podle pana Ferrise vytvořil další autoportrét.
„Kromě psů a mě v popředí tvého obrázku,“ napsal Kent v dopise svým přátelům, „zjistil bych, že je zcela nemožné odhalit rozdíl mezi originálem a kopií.“
„Je to takový mistr v malování, že je dokáže duplikovat,“ řekl pan Ferris.
Kentovi bylo nyní téměř 80. Bylo to 25 let, co namaloval „Iceberg“ a 25 let, co byl v Grónsku, ale dokázal se tam znovu postavit, zpátky na sníh, jen jako člověk, jeho psi a jeho barvy.
Přihlaste se, abyste byli informováni o zveřejnění nových dílů zde. A dejte nám vědět, jak se vám toto cvičení líbilo v komentářích.
