Jak rakovina konečníku sblížila tento manželský pár

Když byla Megan Scottová na vysoké škole, pracovala v pekárně v obchodě s potravinami, odpočívala v nedaleké kavárně, kde potkala baristu Johna Beckera. Občas si povídali, dokud jednoho dne John nekomentoval knihu, kterou četla – dost vtipně, aby upoutal její pozornost.

Megan se později dozvěděla, že Johnova rodina vytvořila Radost z vaření— první kuchařka, kterou kdy vlastnila. Poté, co se spojila s tou náhodou, ho pozvala ven. Jejich první rande byly barové drobnosti a zbytek je historie. Vzali se v roce 2012.

„Bylo to nádherné. Určitě to byly solidní dny,“ řekl John a vzpomínal na všechen čas, který strávili kempováním, turistikou a dokonce sběrem hub během prvních pár společných let.

Ale v roce 2020 byla Johnovi diagnostikována rakovina konečníku.

John a Megan si sedli Zdraví vysvětlit, jaká byla ta doba v jejich životě a jak diagnóza a léčba ovlivnily jejich vztah.

Diagnózu rakoviny dostanete v roce 2020. Co vás přimělo jít k lékaři a zjistit, co je špatně?

Jan: Museli jsme odevzdat rukopis pro (Radost z vaření) na začátku roku 2019, a tak (doba před tím) byla prostě neuvěřitelně stresující. Na knize jsem pracoval na plný úvazek. Držel jsem se na opravdu vysoké úrovni, trápil jsem se věcmi, které jsem pravděpodobně nepotřeboval, nebo trávil spoustu času věcmi, které bych možná neměl. Začal jsem mít podobné příznaky jako ty hemoroidya usoudil jsem, že to souvisí se stresem.

Nakonec jsem šel ke svému primárnímu lékaři, ale chvíli mi trvalo, než jsem to udělal. Doktor řekl: ‚Souhlasím s vámi (že se pravděpodobně jedná o hemoroidy)‘, a tak nenařídil kolonoskopie.

O několik měsíců později byla Johnově matce diagnostikována 4. fáze kolorektální rakovina s metastázami (rakovinové buňky, které se rozšířily z původního místa nádoru) do jater.

Jan: Najednou se mé příznaky staly o něco zajímavějšími. Moje máma mě nutila slíbit, že co nejdříve půjdu na kolonoskopii.

Megan: No, měli jste domluvenou schůzku, ale pak přišel COVID. A všechno bylo zamčeno a schůzka byla zrušena, protože rušili vše, co bylo považováno za volitelné. Ale pamatuji si, jak jsem vám ten problém vnucoval, jako: ‚Myslím, že bychom opravdu měli udělat případ, že to musíte udělat. Nemůžeme jen čekat a čekat a čekat.“ Nakonec tedy přeložili termín.

Šel jsem na schůzku a myslel jsem si, že to nemůže být rakovina. Jeho matka byla právě diagnostikována – tak jaké byly šance?

Megan: Nesměl jsem do ordinace (kvůli praktikám COVID), takže jsem čekal v autě, až bude kolonoskopie hotová. A zavolali mi a řekli: ‚Našli jsme rakovinu.‘ Při pohledu na to věděli, že jde o rakovinu, ale řekli, že pro potvrzení potřebují provést další testy. Nemám na tu dobu moc vzpomínek, protože jsem byl tak šokovaný. Myslím, že jsme byli oba v šoku.

Vyšel k autu a mlčky jsme jeli domů. Musel jsem nás dostat domů, protože jsem byl řidič; V autě jsem nemohla plakat. Ale jakmile jsme prošli dveřmi, rozplakala jsem se. Zavolal jsem mámě, pak několika přátelům. Jen jsem si potřeboval promluvit, říct lidem, co se stalo.

V následujících dnech podstoupil John také a počítačová tomografie (CT) sken. O několik dní později, když byli manželé na procházce ve svém sousedství, jim zavolal lékař. Testy potvrdily, že měl rakovinu konečníku 4. stupně, která se rozšířila do jater.

Megan, po Johnově diagnóze, jakou roli jsi cítila, že musíš převzít? Jak jste ho podpořili chemoterapií, ozařováním a operací?

Megan: Nevím, jak ostatní lidé zvládají tento druh diagnózy. Byla jsem opravdu naštvaná a hodně jsem plakala. A pak si myslím, že v určitém okamžiku jsem řekl: ‚Dobře, musíme to zamknout a prostě mu poskytnout péči, kterou potřebuje, a udělat léčbu, a ne myslet na nejhorší scénáře nebo katastrofy. Jen musím být pevný, silný člověk a pomoci mu to překonat.“

Megan: Vzal bych práci a šel bych. Vzala bych ho na léčení. Nesměla jsem s ním jít na chemo, ale chodila jsem předem na jeho schůzky s onkologem. A pak jsem odešel, šel do práce, vrátil se, když skončil s chemoterapií o několik hodin později, a vyzvedl ho. Takže jsem byl na všech jeho schůzkách, ale nemohl jsem být v některých prostorách, kde jsem opravdu chtěl být, jako například v chemoterapeutické místnosti.

A když měl první operaci, musel jsem ho doslova vysadit v nemocnici a nemohl jsem jít dovnitř. A to mi přišlo šílené. Nemohl jsem být poblíž ve spoustě situací, ve kterých se nacházel, a proto to bylo extra děsivé, protože jsem neměl žádný přehled o tom, co se děje.

Jan: Ukazoval jsi se. Nestěžoval sis. Velmi, velmi jste mě podporovali.

Megan a John měli oba terapeuty, se kterými mohli mluvit. John poprvé začal navštěvovat terapeuta ještě předtím, než mu byla diagnostikována, když se těžce vyrovnával s matčinou diagnózou rakoviny. V té době se John opíral o Megan o velkou emocionální podporu. Pro pár to vyvolalo významnou konverzaci, kde Megan musela být upřímná a říct: „Myslím, že potřebujete více pomoci, než vám mohu poskytnout já.

Megan, jak jsi se vyrovnala s Johnovými výkyvy nálady po operaci?

Megan: Myslím, že jsem jen hodně poslouchal a nechal tě mluvit. A když jsi prožíval chvíle svého mozku v galaxii, byl jsi jen posluchačem. A pak se vás snažím uklidnit, když přijdou časy výpadku: ‚Nebude to tak vypadat navždy, to přejde.‘ Jen se snažím být vyrovnaný a vyrovnaný. I když to tak uvnitř nebylo.

Jan: Skončilo to pro mě neuvěřitelně užitečné, mít někoho, s kým bych mohl mluvit kromě Megan. Ve skutečnosti to skončilo tak, že nám to oběma trochu ulehčilo (když mi byla diagnostikována rakovina).

Když se na sebe podíváte jako na pár před diagnózou, co byste řekl, že byla největší změna ve vašem vztahu od té doby až do současnosti?

Jan: To je možná zřejmé, ale mám pocit, že nás to sblížilo.

Megan: Náš vztah je do toho očividně zapleten, ale osobně jsem největší evolucí, kterou jsem potřeboval projít, byl, když je vašemu partnerovi diagnostikováno něco takového, musíte projít tímto procesem truchlení za životem nebo budoucností, kterou jste si mysleli, že budete mít.

Johne, jsi v remisi několik let. Jaký byl život po rakovině?

Jan: Je to čím dál tím lepší.

Meg: Mám pocit, že v náš vztah máme ještě větší důvěru, protože když se přes to dostaneme, všechno ostatní se začne zdát opravdu bezvýznamné a malé.