Studie zjistila, že tanec zmírňuje vnímané příznaky deprese

Tanec jako forma performativního umění zmírňuje vnímané příznaky deprese, pomáhá porozumět jejím hlavním příčinám a podporuje seberealizaci, zjistila nedávná studie z University of Eastern Finland. Multidisciplinární výzkumná spolupráce spojila pohledy z psychologie a sociální psychologie, stejně jako z tance jako formy performativního umění, která je zřídka zahrnuta do intervencí souvisejících s depresí.

Deprese je hlavním problémem veřejného zdraví a existuje naléhavá potřeba doplňkových léčebných metod. Již existují spolehlivé důkazy týkající se doplňkové léčby deprese, například pro fyzické cvičení. Zahrnutí výrazových prvků, jako jsou ty, které se vyskytují v tanci, by mohlo učinit fyzické cvičení pro mnohé obzvláště přitažlivým.“

Tommi Tolmunen, profesor dospívání PsychiatrieUniverzita východního Finska

V současné době je tanec považován za slibnou rehabilitační metodu, která doplňuje lékařskou léčbu napříč řadou onemocnění, včetně deprese. Zejména taneční pohybová terapie se ukázala jako vhodná doplňková léčba deprese i úzkosti. Tanec může snížit sekreci stresových hormonů, jako je kortizol a noradrenalin, a zároveň zvýšit sekreci dopaminu, který je stejně jako fyzické cvičení spojen s potěšením. Tanec také zvyšuje tělesné vědomí a nabízí kreativní neverbální prostředky k sebevyjádření. Prostřednictvím tance je možné zpracovat emoce, které mohou být obtížné verbalizovat nebo které přesahují verbální jazyk.

Pilotní studie se zúčastnilo sedm adolescentů s diagnostikovanou mírnou až středně těžkou depresí. Během studia vytvořili digitální taneční kus své vytoužené budoucnosti pomocí taneční improvizace a metody 3D snímání pohybu pomocí kamery. Výsledky zdůraznily zejména psychosociální zdravotní přínosy tance při snižování příznaků deprese, včetně lepšího sebevědomí a sebeuvědomění, zlepšené schopnosti zpracovávat vtělené emoce, pocitu přijetí a důležitosti vzájemné podpory.

Zkušenosti účastníků s atmosférou přijímání a důvěry a pocitu sounáležitosti a společenství byly obzvláště příznivé k tomu, aby jim pomohly rozvíjet jejich vztah k vlastnímu tělu prostřednictvím zvýšeného tělesného uvědomění. Účastníci tuto proměnu pozorovali i ve svém konkrétním choreografickém procesu, jak se jejich zkušenosti s vlastním tělem a jeho schopnostmi vyvíjely v setkání se sebou samým, sebeaktualizaci a sebevyjádření.

„Deprese může ovlivnit interocepci, tedy to, jak vnímáme vnitřní vjemy v těle. Poruchy interocepce jsou běžné například u deprese, úzkosti a alexithymie. Navíc může být prožívání těla v mnoha ohledech negativní,“ říká senior výzkumnice Hanna Pohjola, docentka v multidisciplinárním výzkumu zdraví a pohody.

Pro účastníky bylo klíčovým aspektem výzkumného procesu zviditelnění jejich zkušenosti s depresí a jejich vytoužené budoucnosti prostřednictvím tance pomocí 3D snímání pohybu. To účastníkům poskytlo nejen konkrétní způsob, jak anonymně předvést tanec širšímu publiku, ale také možnost pozorovat svůj vlastní pohyb z vnější perspektivy. To umožnilo reflexi osobních hodnot a postojů, a proto usnadnilo konfrontaci základních příčin deprese.

„Účastníkům se tak otevřela cesta k seberealizaci, tedy k zapojování se do smysluplných činností, které přinášejí radost a uspokojení, a k prožívání smyslu,“ poznamenává Pohjola.

Studie byla provedena v rámci projektu Narrating through Dance in Life Fractures (2021–2025), financovaného Kone Foundation. Projekt zkoumal prožitkové a sociálně psychologické dopady tance v různých životních zlomeninách.