Marcil: Nový rok přináší reflexi a závazek k lepší a odvážnější žurnalistice – InForum
Pamatuji si den, kdy mi byla předána pochodeň: 1. prosince 2010. Nebylo to nijak dramatické. Žádná řeč. Žádný potlesk. Jen můj táta, který stál ve dveřích, kterými procházely generace naší rodiny přede mnou, a říkal mi, že je čas postarat se o rodinný podnik.
Jako malý kluk jsem léta chodil s tátou do kanceláře. Moje nejstarší vzpomínka je, jak mě Harold Schmunk, náš vedoucí výroby, našel v sobotu před tátovou kanceláří a vzal mě do tiskové místnosti, aby mi ukázal, jak byl papír vytištěn.
Pamatuji si také, jak jsem tehdy vešel do zakouřené redakce a slyšel jsem dospělé hádat se o titulcích a příbězích, faktech a spravedlnosti. Tehdy, na konci 60. let, byly noviny živé, dýchající zvíře, vydávané veřejnosti každé ráno a poté aktualizovány a odpoledne znovu vydávány.
Rychle vpřed do roku 2010, dne, kdy jsem vešel do své kanceláře, která sloužila čtyřem rodinným generacím přede mnou, a na stole mi zůstala krabice po mém otci. Nebylo to označeno. Nebylo to nic zvláštního. Prostě obyčejná stará krabice. Uvnitř té krabice úplně nahoře byl dopis od mého prapradědečka z 27. dubna 1917.
Norman B. Black napsal svému bratrovi: „Věřím, že jsem sehnal nejlepší novinový majetek ve Spojených státech.“
Nepsal to proto, že by noviny byly dokonalé, ne proto, že by byly nejoblíbenější, ale protože věděl, že mají svůj účel. Dával hlas bezhlasým, postavil se za spravedlnost, vyprávěl příběhy, které se nikdy nevyprávějí.
Při čtení jeho slov jsem si uvědomil něco důležitého, co mi dříve uniklo. To, co předal, nebyla společnost. Bylo to volání. Generace za generací. Žádná značka, žádná hesla, jen pochopení, že na žurnalistice záleží. Ne jako zbraň. Ne proto, že by to bylo populární. Ne jako megafon pro osobní agendy. Ne noviny, televizní stanice nebo webové stránky, ale jako most mezi lidmi a pravdou.
Když se dnes podívám na žurnalistiku jako celek – budu upřímný – cítím se jinak. Někde po cestě se čáry rozmazaly. Někteří novináři se stali aktivisty a zpravodajství se změnilo v positioning. Neslyšené hlasy se někdy staly místy rozdělení, hněvu a hluku.
Neukazuji na dálku: jsem součástí tohoto systému a také jsem udělal chyby. Všichni máme. Ale vina nás neposouvá dopředu; jen nás to drží v patách.
To, co nás posouvá dál, je zapamatování si toho, proč jsme začali.
Jak vstupujeme do nového roku, na mém seznamu nejsou ani tak předsevzetí, ale kořeny. Chci, abychom se vrátili tam, kde žurnalistika znamená naslouchat, než promluvíte, kde na faktech záleží víc než na názorech, kde se příběhy vyprávějí, aby svítily, ne aby rozněcovaly. Kde se svoboda slova neplete se svobodou nenávidět. Chci, aby žurnalistika byla opět domovem pro neslyšené hlasy, pro tiché příběhy.
Jsem vděčný za každou komunitu, které sloužíme, za každého člověka, který nám zavolá, za každého čtenáře nebo diváka, který nám svěří svůj příběh, své obavy, svou pravdu.
Pravda je posvátná. Svět právě teď nepotřebuje hlasitější hlasy. Chce to opravdovější. Potřebuje žurnalistiku, která si pamatuje, že existuje, aby nerozdělovala, ale spojovala. Ne manipulovat, ale informovat. Ne sloužit vlastním věcem, ale sloužit veřejnému dobru.
To je dědictví, které jsem zdědil, když jsem otevřel tu krabici. To je dědictví, které doufám budeme i nadále chránit, ne tím, že se budeme dívat zpět s nostalgií, ale tím, že budeme postupovat vpřed se záměrem.
Tady je lepší rok. Odvážnější rok. Rok, kdy se vracíme k tomu nejdůležitějšímu. Svět to teď potřebuje víc než kdy jindy.
Bill Marcil Jr. je prezidentem a generálním ředitelem společnosti Forum Communications a vydavatelem The Forum páté generace.
