Chci, aby se tato báseň Jane Kenyon přečetla nahlas na mém pohřbu

Ve spodní části stránky můžete slyšet čtení této básně.

„Pond v soumraku“: Je to titul, který představuje obraz klidu, dotknutého nejmenšímu třpytku strachu. Můžete si někde představit mírumilovný letní večer na venkově, ale můžete také cítit přetahování pochmurné metafory ve slově „soumraku“. Noc klesá a tato báseň postupuje, snižují a pozoruhodně, směrem k nesentimentální konfrontaci se smrtí.

V jednom zvaném „Twilight: After Haying“ – je tu znovu ten soumrak – píše, že „duše / musí se rozdělit z těla: / Co jiného by to mohlo udělat?“ Co ještě jiného. Tento fatalismus poskytuje svůj vlastní druh útěchy. „Den přichází konečně.“ Konec je nevyhnutelný, nezpochybnitelný a může existovat balzám při uznání této skutečnosti.

Ne, že „rybník za soumraku“ takové útěchy docela vydává. Není to Kenyonův styl nabízet homilie nebo lekce. Místo toho se dívá se sympatickým odloučením, stojí zpět od důsledků jejích slov a nechává je vlnit se směrem k čtenáři.

Toto není druh poezie přírody, která se dívá v údivu na slávu stvoření a vezme svět jako zrcadlo ega básníka. Kenyon pečlivě porazí svou pozornost a z obrazu se tak přísně odstraní jako malířka krajiny ve svém stojanu.